#3 Šestinedělí začíná okamžikem, kdy porodíte dítě

Neměla jsem pocit, že jsem porodila dítě, ale že ze mě za pomoci výdobytku moderní medicíny bylo nějakým způsobem vypuzeno – to dítě – ten zdroj bolesti, ten parazit… Ležím na nadstandardním pokoji porodnice v Praze a cítím se jako po velké bitvě, zmuchlaná, zhmožděná, otupělá léky a smutně prázdná. Nechápu, co se stalo, všichni mi gratulují a mně je smutno… Všichni se zajímají, co dítě a nikdo o to, co já. Co já vím, co dítě, znám jen čísla a pak si pamatuji takový malý červenofialový oteklý obličejík, zamotaný v dece a zavinovačce, který mi ukázali po porodu a pak ho někam odnesli, protože oni přece vědí, co potřebuje…

Ráno mi to přináší sestra a houkne na mě, ať to nakojím. Obrovská zavinovačka a z toho kouká malinkatý rudý obličej… A jak to mám nakojit? Jsou moje prsa velikosti nula vůbec vhodná ke kojení? Strčím to nějak k prsu a jsem ráda, když přijde sestra, a to bolestivé žmoulání mé bradavky přeruší a dítě si odnese… Tak a mám dítě!

Po propuštění z porodnice upadám do robotického stavu. Řekli mi, co mám dělat, ale hlavně co nemám s dítětem dělat… Čili celý den i noc jsou prodchnuty plněním přesného zadání pokynů a strachem ze všech věcí, o kterých mi bylo řečeno, že bych mohla tomu malému, křehkému a dle mě velmi rozbitnému tvorovi udělat.

Náročná šichta stíhá druhou, odpočinek či nedej bože pauza, žádná. Jeden den následuje ten druhý a ani v noci si neodpočinu. Stále provádím úkony, které mi sdělili v porodnici a propadám zoufalství, že i když to vše splním, dítě nejeví ani vděčnost, ani pocit uspokojení a stále brečí… Nevím, co chce, nevím, jak ho uspokojit, aby si na mě svým pláčem nestěžovalo, nevím, jak ho vypnout. Narůstá ve mně pocit, že jeho jediným cílem je mě zničit… Vždyť už ani nevím, kdy jsem naposledy v klidu vykonala velkou potřebu. Dítě má svou postýlku s monitorem, kojím každé dvě hodiny, jak mi bylo řečeno, deset minut z každého prsu, masíruji břicho mastí a přebaluji jako o závod. Propadám pocitu, že tohle nestačí… Co víc po mně ještě chce? Nemám čas si uvařit, nemám čas se učesat, nemám čas se vyspat a do toho ještě návštěvy, které chtějí vidět tyrana, a kvůli kterým musím uklidit a napéct. 

Tohle je peklo!

Nerozumím výrokům, že toto je právě to nejkrásnější období. Připadám si rozbitá, protože já to vnímám úplně jinak. Stydím se za to, co cítím, a tak každý den nasazuji masku dokonalé matky přede všemi. Jen to dítě mi to nějak nevěří a nespolupracuje. Týden za týdnem upadám hlouběji někam na dno vlastní duše. Brečí dítě, brečím taky… Prosím ho, ať mě už nechá a utíkám před ním do koupelny, protože začínám mít strach sama ze sebe, že bych mu byla schopna ublížit.

V koupelně se hroutím na podlahu a brečím. Než mi dojde, že mi stejně nikdo nepomůže. Vracím se k tyranovi a zkouším dělat všechny úkony, které mi poradili v porodnici. V hlavě mi zní jejich: „Hlavně ho moc nenoste! Zvykne si a zničí vám záda! Ať si zvyká na svou postel a pak se vyspíte!“ To je moje mantra a já se utěšuji, že se to jednou zlomí, já se vyspím a dítě mi dá třeba půl hodiny pokoj. Po dalším týdnu padám na dno vlastní hrdosti a volám mámě. Říkám si, že by mohla mít nějaké zkušenosti, když má tři děti a prosím ji, aby mi přijela aspoň uvařit nebo vzít dítě do kočárku – má mít přece pravidelné procházky po venku. Odpověď, že jí miminka nic neříkají a že až bude dítěti tak pět nebo šest let, vezme si ho ráda k sobě, mě srazila ještě hlouběji. 

Jsem v tom sama – já a dítě…

Nevěděla jsem tenkrát nic o dulách, ženských kruzích, ani laktačních poradkyních… Ani o poporodní depresi. Prošla jsem si půlročním peklem sama v sobě, než jsem začala vidět světlo na konci tunelu. Trvalo ještě pár let, než jsem našla cestu ke svému srdci a pustila se do hojení svých ran i ran mého prvorozeného dítěte.

Dnes už vím a co nevím, to cítím. 

Budu ráda, pokud tenhle neveselý příběh přispěje matkám k jedinému – aby věděly, že i tohle dění je v pořádku a nebály se požádat o pomoc ženy, které jsou připravené je podpořit a najít cestu k sobě i k dítěti. Ženy, které jim sdělí, co je opravdu důležité a pomohou jim s domácností, aby maminka mohla být v kontaktu se svým dítětem doslova kůže na kůži, očichávat jej… Ženy, které je provedou údolím vlastních stínů a modelů strachu jejich předchůdkyň a pomohou je ukotvit tady a teď v lásce jejich srdce. 

Ženy, které jsou moudré, laskavé a vybraly si tuhle cestu – poporodní duly…

P.S. 

Myslím, že se mi podařilo všechno „dohnat“ a prvorozené dítě s námi spí v posteli dodnes (i ve školním věku dle své chuti ;-)).

Autorka požádala o anonymní příspěvek

Korektura: Milena Miškaříková

Foto: ilustrační

KT

Sepiš i Ty svůj příběh

Pokud bylo vaše šestinedělí nádherné budeš mít sepsanou krásnou vzpomínku a můžeš ji uložit do krabice s mašlí, kterou předáš svému děťátku. A pokud bylo vaše šestinedělí náročné, můžeš se z toho vypsat a projít samoléčbou. 

Svůj příběh mi můžeš poslat na email katka@katkatumova.cz anebo mi jen tak napiš, co sepsání s Tebou udělalo. Pokud se domluvíme, Tvůj příběh se objeví na těchto stránkách a pomůže i ostatním ženám, maminkám v jejich období po porodu. 

Katka Tůmová, autorka blogu Světlo a stín šestinedělí

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *