#2 Moje dvojité šestinedělí

Byl zrovna úplněk a podolská porodnice praskala ve švech… 

Domnívám se, že pro průběh mého šestinedělí byly určující první chvíle po porodu. Je to pár let zpátky, takže detaily šestinedělí už si nevybavím, ale věci, které mě nějakým způsobem zasáhly, ve mně zůstaly. 

Ale pěkně popořádku, jak to vlastně všechno začalo… 

Byla jsem čerstvě vdaná, Kristova léta na krku a biologické hodiny mi tloukly na poplach. Chtěla jsem otěhotnět, a to hned. Celá natěšená jsem konečně vysadila antikoncepci a odstartovala tím dlouhý a psychicky vyčerpávající kolotoč odhadů ovulace, sexu v ty správné dny, zoufalého doufání, sledování příznaků těhotenství a následného hořkého zklamání z jedné čárky na domácím testu. Čas plynul a já už jsem nebyla schopná vnímat měsíce a dny tak jako dřív, ale rok pro mě znamenal pouze dvanáct ovulací, a s ním dvanáct šancí na miminko. Tak moc jsem ho chtěla. Asi až moc… 

Z duše jsem nenáviděla rady typu: „Hlavně na to nesmíš myslet!“ To bych bývala musela podstoupit lobotomii, protože i když si myslíte, že na to nemyslíte, někde vzadu v hlavě Vám ten malý červíček pořád hlodá a hlodá, a nenápadně rozkládá celou Vaši nervovou soustavu na prvočinitele, čímž se krásný sen o miminku stává méně a méně reálným. Absolvovala jsem spoustu vyšetření, několikrát jsem změnila lékařskou instituci, vyzkoušela hodně alternativních způsobů řešení a stala se rekordmankou v počtu provedených IUI. 

Nic, nula, na testu pořád jen ta jedna mizerná čárka… 

Můj psychický stav se stal neúnosným pro mé nejbližší a nebezpečným pro mě samou. A tak jsem se odhodlala k jedné z posledních možností – k IVF. První pokus nevyšel, ani druhý se nevydařil, a když jsem šla na třetí, měla jsem už doma připravenou žádost o adopci. S ní jsem sice nebyla vnitřně smířená, ale důležitá pro mě byla skutečnost, že pro miminko NĚCO dělám, že nesedím doma odevzdaně v slzách a nečekám na svůj osud. Při třetím pokusu jsem si nechala zavést dvě krásná embrya a vůbec neřešila, co kdyby se obě uchytila, protože taková šance je pouze pětiprocentní. Navíc, po předchozím martyriu jsem otěhotnění považovala už jen za zázrak. 

Jenže zázraky se dějí… 

Když jsem po týdnu začala lehce krvácet, propadla jsem totální beznaději a chtěla jsem se jít na balkon uklidnit panákem a cigaretou. Pro úplnou jistotu jsem si bez sebemenšího očekávání nejdřív udělala test a k mému obrovskému překvapení na mě téměř okamžitě vykoukly dvě krásné čárky!

Později se ukázalo, že patřím mezi tu pětiprocentní menšinu a čekám dvojčátka. Moje první pocity byly k mému velkému rozčarování poněkud smíšené. Byla jsem na sebe naštvaná, že se po třech letech marného snažení nedostavila ta milionkrát vysněná euforie. Mě totiž ovládal tíživý pocit, že zase nebudu mít věci pod kontrolou – jako bych je někdy měla a jako bych s miminkem vůbec mohla mít. Ale to jsem ještě netušila, že se nedokážu naplno věnovat oběma mrňouskům, že jim nedokážu projevit tolik lásky a intimity, jako by to bylo možné jen s jedním. To byly mé pocity v prvních týdnech těhotenství. 

Naštěstí, jak miminka v bříšku rostla, obavy se rozplynuly a začala jsem se na ně opravdu těšit. Mluvila jsem s nimi, Viktor mi každý večer mazal bříško a čím dál víc jsem věřila, že to zvládnu, a navíc když mám tak skvělého muže, který mi byl a je vždycky oporou. Všechny testy i přes můj vyšší věk (36) dopadly na výbornou. Já jsem se cítila dobře, bříško rostlo pomalu, v podstatě jsem si to docela užívala. Na pohlaví jsme byli zvědaví. Měla jsem takový zvláštní pocit, že mám v bříšku určitě chlapečka, což se při prvním velkém ultrazvuku potvrdilo. No, a když potom pan doktor odhalil, že druhé miminko bude holčička, byla jsem neskutečně šťastná, že budeme mít páreček. 

Celé těhotenství probíhalo normálně, neměla jsem žádné větší problémy a myslela jsem si, že miminka donosím až do finále. S panem primářem v Podolí jsem měla na čtrnáct dnů před termínem porodu domluvenou sekci v částečné anestezii, protože ani jedno z miminek nemělo správnou polohu pro přirozený porod. Chtěla jsem, aby byl Viktor u porodu, a i když z toho radostí neskákal, souhlasil. Jenže ve 34. týdnu mi najednou vyskočil krevní tlak, jela jsem hned do nemocnice a už si mě tam nechali. Doktoři měli podezření na preeklampsii. Myslela jsem si, jak si pár týdnů v klidu odpočinu, že aspoň nebudu doma vyšilovat se zbytečnými přípravami, ale dvojčátka měla na věc jiný názor. Po pár dnech mi v noci praskla plodová voda, Viktor za mnou přijel a my strávili poslední společnou noc jako pár. Celou noc jsem nemohla spát, protože jsem věděla, že od zítřka bude všechno úplně jinak. Těšila jsem se, ale měla jsem i strach, byla jsem plná emocí.

Ze sálu si pamatuji jen to, že jsem ležela pod obrovským nepříjemným světlem a strašně jsem se třásla. Částečně zimou, ale hlavně nervy a nebyla jsem schopná to zastavit. Kvůli hypertenzi jsem musela rodit v celkové anestezii, což mi ale předem neřekli, takže Viktor pořád čekal na chodbě, až ho zavolají k porodu… Až najednou (prý) uslyšel plakat miminka. Aspoň na chvilku je, na rozdíl ode mě, mohl zahlédnout, když je převáželi. 

Byl zrovna úplněk a podolská porodnice praskala ve švech… 

Po porodu jsem musela na JIPku a děti odvezli na novorozeneckou JIPku do inkubátorů. Sice samy dýchaly, ale musely se zahřát a papaly z injekční stříkačky. Všem maminkám přivezli děti na přisátí, jen mně ne, protože z novorozenecké JIPky se miminka odvážet nesmějí. Byla jsem několik hodin po porodu a neměla jsem ani ponětí, koho jsem vlastně osm měsíců nosila v bříšku… Vůbec jsem nemohla spát, takže jsem probděla druhou noc. 

Další den ráno jsem se měla postavit, což byl fyzicky asi nejnáročnější úkol, který jsem kdy dostala. Připadalo mi, že mám břicho naplněné kameny a ty mě táhnou k zemi, k tomu pocit úplné slabosti až na omdlení a jako bonus neschopnost se pořádně nadechnout, jako bych měla dýchací trubici staženou gumičkou. Ale člověk zvládne víc, než si myslí, obzvlášť když ho za to čeká odměna, kterou pro mě měla být moje dvojčátka. 

Jenže ačkoli jsem byla zapsaná v pořadníku na nadstandardní pokoj, vzhledem k nedostatečné kapacitě mě dočasně umístili na gynekologické oddělení a setkání s miminky se zase nekonalo. Na pokoji mezi postaršími ženami po gynekologických operacích pro mě nastalo to pravé „psycho“. Byla jsem celých 24 hodin po porodu a patřila mezi poslední, kdo ještě neviděl své děti. 

Byla jsem unavená z nevyspání, šíleně vyčerpaná a začínala jsem fungovat v režimu autopilota. 

Novorozenecká JIPka byla na opačném konci nemocnice a čerstvě po císaři jsem nebyla schopná tam sama dojít, sotva jsem se doplazila do sprchy a zpátky. Musela jsem počkat až do odpoledne na Viktora, aby mě tam odvezl na kolečkovém křesle. Když mě vezl, byla jsem skoro na pokraji svých sil. Všechno kolem mě bylo rozmazané, točila se mi hlava a připadala jsem si jako ve snu. Konečně jsme dojeli k inkubátorům a v nich jsem spatřila dvě maličkatá dvoukilová miminka, holčičku v růžové čepičce a chlapečka v modré. Vypadl jako miniaturní Neználek. Nesměla ven, nemohla jsem si je přitisknout k sobě, pomazlit… mohla jsem je jen pohladit otvorem v inkubátoru. Byli to maličcí roztomilí tvorečkové, na cedulce byl nápis Ella a Tobias Kamasovi, což naznačovalo, že to asi budou moje děti. Tak nějak jsem ale čekala, že je „poznám“, budu cítit, že jsou to ti rarášci, které jsem nosila v bříšku. Snad to bylo tou nepopsatelnou únavou, ale očekávané emoce se nedostavily. 

Vrátila jsem se na pokoj, bylo mi hodně smutno a cítila jsem prázdnotu. 

Navečer za mnou přišla moje maminka, držela mě za ruku a mně se konečně podařilo usnout. Ráno vyšlo sluníčko a mohla jsem se přestěhovat na nadstandardní pokoj. Všechno bylo najednou radostnější. Začala jsem se samostatně pohybovat a za skřítky jsem dokázala dojít sama. 

Zanedlouho jsem je mohla mít u sebe na pokoji a začali jsme se postupně poznávat. Měla jsem velké obavy z kojení – jestli se mi spustí laktace, když zpočátku miminka nemohla sát sama, jestli budu mít dost pro oba, jestli to s oběma zvládnu. Ale všechno šlo na jedničku, miminka byla šikovná, odsávala jsem mlíčko a děti krásně bumbaly, tak jsem se trochu uklidnila. Po pár dnech jsem se pokusila je nakojit a k mé velké radosti to zvládla dvojčátka i já! Abych neprokojila celý den a aby měla dvojčátka sladěný rytmus, měla jsem připravený speciální polštář na kojení pro dvojčata. S ním bylo kojení technicky zvládnutelné, ale s hromadným kojením se vytratila ona pověstná intimita a s ní to jedinečné spojení mezi maminkou a miminkem. Pouto tam samozřejmě bylo a hned dvojité, ale připadala jsem si spíš jako kojicí stanice. 

Viktor byl v porodnici s námi, jak jen to šlo, někdy i přes noc. Skřítkové měli chuť do života, Tobínek dokonce sám zvedl hlavičku a přetočil ji na opačnou stranu. Hodně spinkali, hezky papali, správně přibírali, a tak nás po jedenácti dnech pustili domů. 

Asi proto, že se dvojčátka narodila předčasně, většinu dne a skoro celou noc prospinkala, a tak jsme se doma zaběhli téměř okamžitě a bez problémů. Trochu dramatická byla jen ta první noc. Dvojčátka spinkala ve společné postýlce nožičkama k sobě, takže nebylo možné používat klasický monitor dechu. Zakoupili jsme monitor, který se připevňuje na bříško za plenku. Když jsme dvojčátka uložili k nočnímu spánku, asi po hodně se monitor rozhoukal. Krve by se ve mně nedořezal, jak jsem se lekla. Naštěstí se jenom vysunul z plenky a neměl kontakt s bříškem. Když se tato situace opakovala ještě třikrát, začala jsem panikařit, že se chci okamžitě vrátit s dětmi do porodnice! Po čtvrtém poplachu jsme konečně přišli na to, jak monitor správně připevnit a planým poplachům byl konec. 

Zpočátku ještě Ellinka a Tobík neměli tolik síly, aby si sami vytáhli potřebné množství mlíčka, tak jsem kojila i odsávala a dokrmovala jsem je z lahviček. Na krmení jsem je musela budit, aby dohnali váhu, ale jinak šlo všechno jako podle jízdního řádu – společně papala, společně spinkala, zkrátka vzorná dvojčátka. Viktor mi byl velikánskou oporou, stoprocentním parťákem a vzorným tatínkem. 

Vypadá to jako pohádka? Téměř. 

Po pár týdnech se dvojčátka probrala a začala víc plakat, asi je trápilo bříško. No a v tu chvíli se pohádka proměnila v realitu. 

Obě miminka se chtěla před spaním chovat a nosit, a tak opět spolehlivě fungoval Viktor. Každý jsme nosili a uspávali jedno mimi, Viktor většinou Tobíka a já Ellinku. Měla jsem výčitky, že tu nemůžu být jako maminka pro oba… A tak se také stalo, že Tobík byl později na Viktora dost silně fixovaný, zatímco ke mně si našel cestu až později. Nejen tím se naplnily moje obavy a já měla neustále pocit, že nezvládám dávat oběma dětem to, co bych chtěla. Že se každému z nich nemohu věnovat tolik, jak bych si přála. A protože jsem perfekcionistka s potřebou mít všechno pod kontrolou, byla jsem najednou úplně vykolejená. Viktor se choval pragmaticky a všechno (kromě kojení) dělal se mnou napůl, za což jsem mu byla hodně vděčná, ale zároveň mi připadalo, že nezvládám, co bych měla. 

Zvláštní ale bylo, že jsem neměla ten pocit, když miminka začala plakat, že postačí, že budu u nich, pochovám je, pohladím, a to je uklidní. Že prostě stačí, že jsem jejich maminka. Naopak jsem s každým jejich pláčem dostala strach, že je utišit nedokážu. Že to nezvládnu… Nevím, jestli to bylo způsobené porodem v celkové anestezii a tím, co se odehrálo potom nebo tím, že to bylo nové a poprvé. Ale to magické pouto jsem s dvojčátky od jejich narození neměla. Anebo možná ani mít nemohla a musela jsem si ho postupně vypěstovat. Musela jsem až časem nabýt potřebné mateřské sebevědomí, které mi v mém dvojitém šestinedělí dost chybělo.

Jak to bylo dál aneb Náš aprílový zázrak

Dvojčátka v dubnu oslavila své první narozeniny, všechno jsme měli doma jakžtakž zaběhnuté a zvládali jsme péči o ně společně s prací s odřenýma ušima. 

A pak se to stalo. 

V květnu jsem se najednou cítila tak nějak zvláštně, měla jsem hodně citlivé bradavky a sílilo ve mně podezření, že jsem těhotná. Neváhala jsem a udělala jsem si potají těhotenský test, jehož výsledek mě sice až tak nepřekvapil, ale i přesto dost vylekal… Byl tam duch! Zkoumala jsem ho ze všech světových stran, vyfotila jsem si ho… a slabá druhá čárka tam prostě byla. Bála jsem se to říct Viktorovi, protože zrovna den předtím si postěžoval, že už toho všeho má někdy až nad hlavu… Řekla jsem si, že si večer udělám další test, a pak se uvidí, že jde třeba jen o planý poplach. Vždyť jsme si jen jednou jedinkrát nedali pozor! Věřili jsme, že se není čeho obávat, když nemohu přirozeně otěhotnět. Jenže příroda je mocná, navíc už jsem nebyla pod šíleným tlakem a moje tělo se asi prvním dvojčátkovským těhotenstvím nastartovalo velmi plodným směrem. Takže večer jsem počůrala další papírek a ukázala se stejně slabá čárka. 

Nedalo se nic dělat, musela jsem s pravdou ven. Viktor zareagoval tak, jak jsem tušila. Další miminko nechtěl, takže jsem ho uklidňovala, že čárka třeba ještě zmizí… No a ona opravdu zmizela! Na dalším testu zkrátka nebyla, potom zase byla, tak se to střídalo pár dnů a já byla dost vyplašená, co se děje. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli chci, aby tam čárka byla, anebo (hlavně kvůli Viktorovi a trochu i kvůli dvojčátkům) raději nebyla. 

Menstruace nepřicházela, a tak jsem po dalším týdnu zakoupila digitální test, na kterém se ukázalo 2–3, a tím se rozplynuly všechny naše pochyby. Byla jsem opravdu těhotná a v bříšku se skrýval malý bojovníček. Doufala jsem, že postupem času Viktor změní názor, že se na miminko bude těšit, jako se těšil na dvojčátka, že mi bude hladit bříško, mluvit na něj…  Nestalo se… Byla jsem však stoprocentně rozhodnutá si miminko nechat, protože po všech těch letech marného snažení, doufání a modlení by to byl přímo smrtelný hřích jít na interrupci. 

Až společný víkend s Viktorovými kamarády změnil jeho pohled na věc. Kluci mu vysvětlili, že je to dar a že by neváhali ani vteřinu. Díky, kluci! Byla jsem za to ráda, ale zároveň jsem byla smutná, že na to nepřišel sám nebo se mnou… Ale ani potom mi bříško nepohladil, nenamazal, jako to dělal každý večer s dvojčátky, takže jsem věděla, že vnitřně s tím smířený není, což mě moc trápilo. A vadilo mi, že mě musí něco trápit, namísto toho, abychom se společně radovali z takového zázraku, jakým miminko, navíc přirozeně počaté, bezesporu je. Po zdravotní stránce bylo naštěstí všechno v pořádku. Už od samého počátku jsem zase věděla, že se v bříšku schovává chlapeček, což mi pan doktor potvrdil. Musím se přiznat, že z mužské domácí přesilovky jsem nebyla úplně nadšená, protože jsem si myslela, že kluci nejsou tak mazliví a sdílní, ale to jsem ještě nevěděla, co vím teď. 

Těhotenství probíhalo bezproblémově až na to, že jsem byla smutná z Viktorova nezájmu a čím dál víc vystresovaná z toho, jak to zvládnou dvojčátka beze mě, až budu v porodnici, a jak to zvládnu já se třemi dětmi, až se vrátím. Navíc jsem se hodně bála, abych nezačala rodit před Ježíškem a nezkazila dětem Vánoce… Nervy pracovaly, ačkoli to navenek třeba nebylo vidět. A tak jsem se jednou uprostřed noci vzbudila se silným bušením srdce, nemohla jsem se nadechnout, horkost mi stoupala do hlavy, ve které mi hučelo, tuhla mi čelist, nemohla jsem mluvit. Zkrátka jsem měla pocit, že je to moje poslední hodinka. Tušila jsem, že to budou nervy, ale nevěděla jsem, co se se sebou, protože jako těhotná jsem si nemohla vzít nic na uklidnění a sama jsem se uklidnit nedokázala. Navíc jsem se bála, aby třeba nebylo něco v nepořádku s miminkem, takže jsem si zavolala záchranku. Až po základním vyšetření, které nenaznačovalo ani infarkt, ani jiný kolaps (kromě nervového), a po pobytu na mrazivém vzduchu, jsem se trošku zklidnila. Jakmile se přehouply Vánoce, lehce se mi ulevilo a psychicky jsem byla připravená rodit. 

Ještě tu byl ale jeden ne nepodstatný háček. Pár dnů před termínem porodu náš chlapeček stále neměl jméno. Nemohli jsme se na žádném shodnout. Já jsem chtěla jméno, které by „ladilo“ se jmény dvojčátek, to znamená bez diakritiky. Viktorovi se nejvíc líbilo jméno Mikuláš, které je sice fajn, ale vedle Tobiase a Elly by mohl vypadat, jako že jsme si ho vypůjčili od sousedů… Když jsem zjistila, že ze zákona máme na výběr jména ještě třicet dnů po porodu, rozhodli jsme se počkat, až bude malý na světě, že si třeba jméno vybere sám.

Osmého ledna večer jsem začala mít kontrakce, ale zatím jen pozvolné. Volala jsem porodní asistentce a ta mě ujistila, že dnes ještě neporodím, ale zítra pravděpodobně ano. Během noci sice kontrakce zesilovaly, ale nijak dramaticky. Druhý den ráno jsem se sbalila a Viktor mě odvezl do porodnice. Byla jsem rozhodnutá rodit přirozeně, ačkoli se pan primář i sestřičky potutelně usmívali a málem si ťukali na čelo, když jsem jim s cílevědomostí sobě vlastní sdělila své rozhodnutí rodit přirozeně po prvním císaři. Nechápala jsem sice proč, ale byla jsem přesvědčená, že není důvod, aby se to nepovedlo. 

Na pokoji jsem byla sama, Viktor musel být s dvojčátky, ale byli jsme domluvení, že mu zavolám, až to opravdu propukne. Nejdřív to byla pohoda, kontrakce byly nepříjemné, ale snesitelné. Řekli mi, ať si dávám pozor, kdybych cítila něco neobvyklého, že by mi mohla prasknout jizva po první sekci. To mě napůl pobavilo – jak to mám asi poznat… a napůl vyděsilo – jak to mám asi poznat?!? K večeru už jsem věděla, proč se nedá nijak popsat porodní bolest… nepomáhala ani sprcha, ani všelijaké polohy, bylo mi špatně od žaludku a pořád jsem se neotvírala. Viktor dorazil ve chvíli, kdy jsem při kontrakci měla pocit, že buď už určitě rodím, nebo každou chvilku omdlím. Sice jsem zůstala při vědomí, ale byla jsem stále zavřená. Po vyšetření monitorem jsem z tváří nade mnou poznala, že je zle a že přirozeně rodit zase nebudu. Rychle mi píchli injekci na zastavení kontrakcí a šup se mnou na sál… 

Opět sekce v celkové anestezii, později jsem se dozvěděla, že jsem byla na sále nezvykle dlouho, protože nastal nějaký problém s jizvou z předchozí operace. Malý byl naštěstí naprosto v pořádku. Potom následovala stará známá JIPka, kde zkrátka neumím spát, ačkoli bych mohla a měla. Když už se mi konečně zdálo, že upadám do sladkého spánku, paní, co ležela vedle, měla neutuchající potřebu mi neustále cosi sdělovat. Mimi bylo naštěstí na klasickém novorozeneckém oddělení, takže jakmile jsem se probrala, přivezli mi ho na přiložení. Tím bylo všechno najednou veselejší, a hlavně to všechno začalo dávat smysl. Ne jako poprvé, když jsem ležela po porodu nekonečně dlouhou dobu sama bez dětí… Chlapeček byl maličkatý, krásný a šikovný (určitě po mamince), protože se hned krásně přisál. Kojení šlo dobře, po přesunu na pokoj jsem měla malého u sebe celý den, přes noc mi sestřičky nabídly, abych se prospala a načerpala síly, které budu doma potřebovat. Byla jsem jim za to vděčná, protože jsem byla hodně vyčerpaná a potřebovala jsem se dát do kupy pro nadcházející kolotoč. Pobyt v porodnici jsem zvládala špatně, hrozně moc se mi stýskalo po dvojčátkách, a tak jsem zajásala, když výstupní prohlídka moje i malého skončila dobře a byli jsme po čtyřech dnech propuštěni domů. 

Když jsem přijela, byli jsme šťastní, že jsme zase všichni spolu. Dvojčátka mi najednou připadala hrozně velká oproti tomu uzlíčku v zavinovačce. Hodně špatně jsem nesla, že nejsem soběstačná. Jizva po císaři bolela a pálila a já jsem nesměla zvedat a nosit nic těžkého, tedy ani dvojčátka. Jenže to se ani ne dvouletým skřítkům tak špatně vysvětluje, obzvlášť když jsem miminko nosila skoro pořád… Viktor navrhoval, abychom si péči o děti rozdělili, že se postará o Ellinku s Tobíkem a já o miminko. To jsem ale nechtěla, chtěla jsem být stoprocentní maminka pro všechny své děti. Prvních pár dnů jsem měla doma Vitkorovu maminku, což bylo na jednu stranu určitě plus, byla to velká pomoc, na druhou stranu mě ale opět ovládl ten hořký pocit, že všechno nezvládám sama, že nemám věci pod kontrolou. A jestli to po prvním porodu byl pocit dvojnásobný, teď se ještě umocnil. Později jsem nabízenou pomoc od obou babiček i od nejbáječnější prababičky přivítala, protože jsem pochopila, že nejde o projev mojí slabosti a neschopnosti. Učím se zvykat si na to, že nemohu všechno dělat jen já a snažím se nebýt ve všem taková (asi malinko nesnesitelná) perfekcionistka.

Dny plynuly a náš chlapeček byl pořád „no name“. Babičky už byly nazlobené, že nevědí, jak mu mají říkat, až nakonec devátý den pomohla rozlousknout záhadu bezejmenného miminka moje tchyně. Při pročítání jmen v kalendáři se, aniž by to věděla, se zájmem zastavila u jména Sebastian, což byla moje první volba. A bylo rozhodnuto. Viktor z toho nadšený nebyl, ale smířil se.

Co bylo na šestinedělí s jedním miminkem pozitivní, že jsem si konečně mohla užít to pravé kojení. A taky jsem si ho patřičně užívala. Nejsem ten typ matky, co kojí na každém rohu a přivádí tak kolemjdoucí do rozpaků. Myslím si, že některé prožitky vyžadují intimitu, a hlavně sama sebe vnímám tak, že ačkoli jsem se stala (už trojnásobnou) matkou, nepřestala jsem být ženou. A jako taková bych nikdy nevystavovala své nahé tělo na ulici nebo v restauraci, pořád jsem to přece já, ať už kojící nebo nekojící. Další naplňující pocit, který jsem konečně poznala, bylo ono mateřské sebevědomí. Věděla jsem, že když Sebík pláče, stačí, když ho vezmu k sobě, pohladím ho a slzičky budou pryč. Sebastianek byl hodňoučké a veselé miminko, nechtěl uspávat, chtěl usínat sám, probouzel se s úsměvem na tvářičce a celý den i noc byl téměř bezproblémový. Nutno dodat, že teď si to všechno bohatě vynahrazuje, protože jak není hned po jeho, vzteká se a vydává zvuky, které by směle obstály v pokračování filmu Vřískot, až se upřímně divíme, že na nás ještě někdo nezavolal sociálku kvůli týrání dětí. Jak to ale bývá, každá mince má dvě strany, takže když se zrovna nevzteká, je to ten nejroztomilejší a nejmazlivější chlapeček pod sluncem. 

Co se týče Viktora, tak by určitě nikdo nepoznal a neřekl, že Sebastianka původně nechtěl. Stará se něj jako ten nejbáječnější tatínek a Sebík ho má moc rád. Ještě že tak! Jen je mi líto toho zbytečného stresu v těhotentsví, vždyť se to celé dalo prožít mnohem lépe. A kdo ví, třeba by teď Sebastian nebyl takový nerváček. Jenže jsou věci, které se už nedají vrátit…

Pokud si vzpomenu na porod, mrzí mě, že ani jedno z našich dětí nemohlo přijít na svět přirozenou cestou. Žádné z nich jsem neměla možnost vidět hned po porodu a žádné nemohlo být hned po příchodu na svět u maminky. Vnímám to jako handicap pro ně i pro sebe, i když vím, že nebyla jiná možnost. 

A co je pro mě nejtěžší po porodu tří dětí? Že se nemohu naplno věnovat žádnému z nich. Že je svým způsobem musím zanedbávat, že jim nemohu dát tolik pozornosti, péče a projevů lásky, kolik bych chtěla a kolik si každé dítě zaslouží. Přiznávám, že mě to trápí a nedokážu se s tím vyrovnat, protože vím, že by si to přály, někdy se doslova perou o mou pozornost nebo blízkost. Mohu se snažit sebevíc, ale neumím se rozdělit na třetiny. 

Snad to jednou pochopí…

Ale abych skončila nějak pozitivně. Jsem šťastná, že mám tři úžasné skřítky. Temperamentní šibalku hnědoočku Ellinku, citlivého a hloubavého modroočka Tobínka a roztomilé a svéhlavé modrooké (už skoro tříleté) miminko Sebastianka. 

I když někdy zlobí, řvou, neposlouchají a perou se hlava nehlava, jsou to moje milovaná vytoužená sluníčka a nevyměnila bych je za nic na světě.

Alena

Korektura: Milena Miškaříková

Foto: ilustrační

KT

Sepiš i Ty svůj příběh

Pokud bylo vaše šestinedělí nádherné budeš mít sepsanou krásnou vzpomínku a můžeš ji uložit do krabice s mašlí, kterou předáš svému děťátku. A pokud bylo vaše šestinedělí náročné, můžeš se z toho vypsat a projít samoléčbou. 

Svůj příběh mi můžeš poslat na email katka@katkatumova.cz anebo mi jen tak napiš, co sepsání s Tebou udělalo. Pokud se domluvíme, Tvůj příběh se objeví na těchto stránkách a pomůže i ostatním ženám, maminkám v jejich období po porodu. 

Katka Tůmová, autorka blogu Světlo a stín šestinedělí

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *