#4 Šestinedělí jako klíč k třináctým komnatám

Nebylo by světla, kdybychom nepohlédli do temnoty 

Je to již několik měsíců, co se vykulila z bříška a pohlédla mi do očí. Stařenka, pomyslela jsem si v první vteřině, když jsem ji zachytila do rukou. Měla tak hluboký pohled, obrovské klidné oči a vrásčité prstíky. Její příchod na svět byl rychlý. Jako by přiletěla na křídlech draka, který mě roztrhal na kusy, aby mohla vzniknout nová žena.

Termín porodu byl stanoven na začátek března. Poslední dny už byly značně náročné. Celé tělo očekávalo bouři a onen pověstný klid před bouří se nekonal. Miminko si dozrávalo po svém, zůstalo deset dní po „oficiálním termínu“ pěkně v bříšku a vše nasvědčovalo tomu, že porod půjde pozvolna. Lidé míní, Bohové mění, a tak se všechno v posledních dnech proměnilo v naprosto neočekávaný scénář. 

Tři dny před porodem se mi probudila spící stolička, ve které se rozbujel vlivem hormonální bouře rozsáhlý zánět a já musela podstoupit extrakci zubu. Bohužel nebo bohudík, záleží na úhlu pohledu, jsem několik hodin poté začala rodit. Přála jsem si porodit doma a v případě komplikací jsem měla připravenou variantu menší porodnice přibližně hodinu jízdy od domova. Netušila jsem však, že vše půjde tak rychle a já porodím na zemi v koupelně téměř sama. Byla jsem extrémně vyčerpaná po „zubním dobrodružství“, ztratila jsem značné množství krve, odcházela jsem na hranici světů, a nakonec jsem musela být převezena do nemocnice na transfúzi krve. 

Po dvou dnech jsem odešla na revers a začalo ono „posvátné šestinedělí“. Nebylo by světla, kdybychom nepohlédli do temnoty a já si v tento čas sáhla na dno. A tak zpětně hodnotím vše, co se stalo, jako dokonale připravený plán mé duše k proměně…

Přijela jsem domů s Johanečkou v náruči a rozplakala se hned za prahem. Klid. Ticho. Světlo. Moje hnízdo. V uklizeném bytě voněly bílé lilie a v ledničce byl připravený silný vývar. Můj muž mě uložil do postele a dlouze a pevně mě objal. Plakala jsem znovu a znovu, vděčností, že jsem to přežila, vděčností za malý zázrak s velkýma očima a láskou, kterou jsem právě cítila. 

Kvůli ne zcela ideálnímu zdravotnímu stavu po porodu jsem téměř celé šestinedělí proležela a sžívala se s novou situací. Byla jsem velice slabá, anemická, potřebovala jsem spát a dávat se dohromady. Bolela mě prsa, kojila jsem se slzami v očích, jak moc mě kojení ze začátku bolelo, a moje tělo stále zápasilo s cizí krví po transfúzi. Ještě týden po porodu mě bolel zubní zánět v dásni, který se začal léčit až v momentu, kdy na něj mé tělo mělo energii. Naštěstí se Johanka měla čile k světu, byla zdravá a přibírala ukázkově dle všech pediatrických tabulek. 

Měla jsem velké štěstí, že jsem si již před porodem „předobjednala“ domácí péči od kamarádek a maminek. Uvědomila jsem si, že díky tomu jsem měla možnost skutečně odpočívat a postupně integrovat všechny velké změny, které nám přišly s malým miminkem do života.

Já a mateřství

Měla jsem ideální těhotenství, trochu špatně mi bylo ze začátku a váhou těžce pak na konci, jinak jsem si ho užívala. Připadala jsem si krásná a přitažlivá a hrdě jsem nosila své bříško. Myslím, že příroda je nesmírně milosrdná, že nám dala oněch devět měsíců příprav. Mně to nestačilo a to, že se stávám matkou mi došlo až na konci šestinedělí. Měla jsem pocit, že dítě odnosím a pak to bude jako dřív. Netušila jsem ani v nejmenším, že tím to všechno začíná a odmítala jsem změnu přijmout. Prožívala jsem vnitřní frustrace, že již nic a nebude jako dřív a pár hodin poté vždy uvolnění, že jsem přece v nové fázi matky a tak je to teď v pořádku. Tohle všechno několikrát za den. Nebyla jsem ženou, která šíleně toužila po dítěti a chtěla jej za každou cenu. S mým mužem jsme spolu byli tři roky a miminko tak nějak přirozeně přišlo jako další fáze našeho vztahu. Otěhotněla jsem hned napoprvé, takže jsme byli oba velmi překvapení. Johančina duše zjevně vyčkávala již za pomyslnými dveřmi onoho světa.

Začátek mateřství byl extrémně náročný. Velice dlouho jsem si myslela, že se vlastně nic moc nemění, pouze se rozšíříme o další lásku. Těžce jsem nesla ztrátu osobní svobody a neuměla se jen tak ponořit do toho, že se můj život ze začátku scvrknul na pohyb mezi postelí, koupelnou a přebalovacím pultem. Nechtěla jsem se vzdát své nespoutané vnitřní ženy, ani role manželky a milenky. Zoufale jsem zápasila o energii, kterou jsem dělila mezi sebe, miminko a manžela. Brzy jsem pochopila, že to takhle dál nejde. Potřebovala jsem veškerou energii použít na uzdravení svého těla a zbytek ponechat pro výživu miminka. Johanka sála jako drak a já byla bolestí bez sebe. Často jsem ležela na posteli a plakala. Já bolestí a miminko hlady. Každá minuta pauzy mezi kojením byla malým zázrakem. Přiložení k prsu se podobalo mučení a já si připadala obelhaná, protože jsem o kojení slyšela jen samá pozitiva. Během dvou měsíců jsem měla v prsou tři záněty, čtyřicítky horečky a zkoušela všechno možné i nemožné. Přikládat chladivý tvaroh, mazat levandulí nebo mátou, homeopatika, modlitby, sliby, až jsem potřetí skončila s antibiotiky. Po deseti dlouhých týdnech prsa povolila a já se s miminkem opět ráda tulila. Zařekla jsem se, že to vydržím tři měsíce a pokud to nepovolí, vzdám to. Kojení jsem nevzdala a díky tomu také pochopila mnohé o roli matky a dcery.

Prsa a poskytování výživy souvisí s přijetím role matky nebo nevědomým odporem k mateřství. Je tvrdé si na tomto místě přiznat, že mě se týkalo to druhé. Kojila jsem podle přirozeného rytmu miminka každé dvě hodiny a miminko bylo přisáté klidně celou hodinu. Připadala jsem si zoufale neefektivní a nechtěla se smířit s tím, že mojí činností je „pouze“ nekonečné kojení. Pomohla mi až slova mé přítelkyně Terezie, která mě nabádala k tomu, ať společně s Johankou kojím také své „vnitřní dítě“ – svou malou Barunku a každým dnem se uvolním do své nové role. A dále mi napsala: Nechej věci plynout, nijak je nehodnoť, jen vnímej při pohledu na Johanku, jak se ti otevírá a rozšiřuje srdce, tříbí soucítění… Vnímat mateřství jako posvátnou aktivitu, i když z mužského pohledu se nic nedělá a nevykazuje činnost a nejsou vidět výsledky. Ona to není tak úplně pravda, výsledky jsou mnohem viditelnější než u jiných činností, akorát nejdou změřit.

Bylo velice úlevné uvědomit si, jak moc jsem se v tomto případě chytila do pasti mužského světa, který požaduje výsledky a viditelné výkony. A přitom jsem někde hluboko uvnitř tušila, že „být mámou přece stačí“…

Já a máma

Jestli jsem si myslela, že můj vztah s mámou je fajn, pak se v šestinedělí projevilo všechno, co jsem si kdy zakázala cítit. Moje bolavé vnitřní dítě se aktivovalo a já chtěla chránit sebe i malou. Máma mi chodila pomáhat, uklidila, přivezla jídlo a pobyla s miminkem. Bylo to důležité a vlastně krásné, ale ve mně to spouštělo starou ránu z mého dětství, kdy jsem si připadala a trochu i byla nechtěným dítětem. Všechny ty pocity odmítnutí, osamělosti, marnosti, stydlivosti, zuřivosti jsem měla před sebou jako na stříbrném podnose a chtě nechtě jsem s nimi musela chvíli pobýt a přijmout je za své. Upadala jsem do role oběti a vymýšlela tisíc způsobů, jak mámu znovu a posté odmítnout: „Když ty tenkrát, tak já teď. A rozhodně budu lepší maminkou než ty,“ myslela jsem si. „Minimálně budu kojit, i když mě to stojí spoustu sil!“ Jak troufalé a nepokorné to bylo, mi došlo až zpětně. Ale když promlouvá hluboké zranění, člověk emočně cítí věci, které by raději necítil. A součástí mého porodu bylo rozbít všechno, na čem jsem stavěla základy a znovu vystavit zdravé a pravdivé jádro bez masek ochrany.

Postupně jsem v máminých návštěvách začala vidět nejen praktickou pomoc, ale také tu lidskou, teplou a mateřskou stránku. Dívala jsem se na ni a na miminko a připouštěla si skutečnost, že stejně tak láskyplná mohla být i ke mně. Pozorovala jsem, jak Johanku chová a neustále ji pusinkuje. Naslouchala jsem, jak jí zpívá a neúnavně si s ní povídá, ačkoliv miminko ještě téměř nereaguje. Bylo to léčivé a silné. Začala jsem se na tu společnou energii těšit. Miminko nás spojilo a do oné ženské řeky vlilo léčivou vodu soucitu a pochopení. Několik měsíců poté jsem si uvědomila, že změnit mohu jenom přítomnost a to, jakou já budu maminkou své dceři. Tím vyživím nejen ji, ale také své vnitřní dítě.

Já a moje nové tělo

Mateřské tělo je jiné než to panenské. Nese v sobě příběh, kdy ze sebe poskytlo to nejlepší pro další bytost a stalo se jí bezpečným přístavem po celých devět měsíců. Je neuvěřitelné si uvědomit, co všechno se musí stát, aby z malinké fazolky vyrostl nový člověk s plným potenciálem rozvinout se do lidského těla. 

Moje tělo se dávalo dohromady minimálně dva měsíce a venku jsem poprvé byla až po třech týdnech. Byla to taková velice krátká zdravotní procházka na prvním jarním sluníčku. S tím, jak jsem si připadala křehká a zraněná, přicházelo mnoho slz a velice pomalého „uzavírání“ tématu porodu v mém těle. Prošla jsem několika rituály a energetického léčení, abych mohla pustit trauma v něm ukryté. A stále jej po částech propouštím. Pamatuji si, jak jsem na konci šestinedělí v ordinaci ženského lékaře propukla v pláč, že už nic nebude jako dřív a pan doktor mi rozpačitě vysvětloval, ať dám všemu čas. Jizvičku z natržené a nedobře sešité hráze jsem každý den promazávala olejem, cvičila pánevní dno a s partnerem jsme pokoušeli zakoušet i jinou formu sexuální energie, než je pouhá penetrace. Ta byla ještě příliš bolestivá. 

Zranění v oblasti vaginy pro mě bylo to nejtěžší a nejsmutnější. Nevěděla jsem tenkrát, že čas je opravdu mocný léčitel a že jsem vedená k daleko jemnějšímu a citlivějšímu přístupu k milování i ke svému tělu. 

Já a partnerství

Vztah s mým mužem se díky společně prožitému šestinedělí a jeho obrovské péči ještě více upevnil. Na jednu stranu jsem si vědoma, že jeho místo by mohla zastoupit poporodní dula, na druhou stranu jsem byla vděčná, že jsem si v jeho náruči mohla poplakat a on mě vyslechl a byl přítomen mým vnitřním procesům. Často jsem měla na mysli větu: „Když jsme zvládli tohle, zvládneme už cokoliv!“ Nebylo jednoduché se mnou být v čase, kdy jsem několik dní po porodu stále „odcházela“ a můj zdravotní stav nebyl dobrý. Můj muž zastával roli nejen milujícího muže, ale také pečujícího „zdravotníka“, který hlídal mě i miminko. Když si vzpomenu, jak rozhozená jsem byla na všech úrovních, děkuji mu za to, že to se mnou vydržel a pokoušel se mi snést „modré z nebe“. 

Proces změny v partnerství stále trvá. Byli jsme zvyklí na svobodu, na dlouhé romantické večeře, na cestování a bezčasí plážových prázdnin. Najednou tu s námi byla další duše, která spotřebovala veškerou pozornost a sílu maminky. Věděla jsem, že musíme každý den zachovat alespoň pár společných chvil, a když se podařilo, že jsme se společně mohli dívat na celý film nebo si vypít kávu, byl to jako zázrak. Pamatuji si nedělní snídaně, které jsme si užívali, jako bychom spolu snídali poprvé. To je něco, co nás děti učí. Být co nejvíc v přítomnosti a radovat se z malých darů každodennosti. Miminko s námi spalo v posteli, takže jsme nepřerušili tělesný kontakt a bylo krásné se probouzet s oběma kolem sebe. 

Říká se, že ženy po porodu nepotřebují tolik tělesné blízkosti, protože jej neustále zažívají s miminkem, a navíc jsou unavené. Něco pravdy na tom bude, i já jsem byla. Ale myslím, že není dobré zapomínat, že se původní párová sestava „pouze“ rozšířila, a dotek a sexuální energie v jakékoliv podobě je stále tím nejdůležitějším pojítkem mezi mužem a ženou. 

Závěrem bych ze své zkušenosti chtěla říct, že šestinedělí je jedno z nejdůležitějších období v životě ženy, ve kterém se vše stávající „obrátí vzhůru nohama“ a je to velká příležitost k osobnímu růstu. Škoda, že se mu nevěnuje více pozornosti. Žena v tuto chvíli často zapomíná na sebe a mezi mírou sebelásky a sebeobětováním je velmi tenká hranice. Stáváme se opatrovatelkami nového života, matkami, jinými partnerkami a na vztah k sobě samé již nehledíme. Je potřeba si uvědomit, že bez maminky by dítě běžně nepřežilo a otřepané klišé spokojená matka rovná se spokojené dítě zde znamená mnohem víc, než se na první pohled zdá. 

Proto neváhejme a udělejme si čas jen pro sebe! Dát si koupel, potěšit se kapkou červeného vína, napsat pár slov do deníku nebo jen tak chvíli pobýt. Pár minut o samotě v koupelně navíc zdá se jako malý zázrak. Nebojme se občas říct „ne“ svému okolí, zavrtat se do postele a pořádně se vyspat. V šestinedělí více než kdy jindy potřebujeme pečovat samy o sebe a o zdroje své síly.

Na tomto místě bych ještě ráda poděkovala.

Děkuji všem přítelkyním a především Monice D. a Evče S. za to, že na blízko i na dálku opečovávaly mou domácnost. Děkuji mámě a mamince mého muže za praktickou i emoční podporu.  A především děkuji svému manželovi Honzovi za jeho láskyplnou přítomnost, péči a ochranu. 

Barbora Zemanová

Korektura: Milena Miškaříková

Foto ilustrační

KT

Sepiš i Ty svůj příběh

Pokud bylo vaše šestinedělí nádherné budeš mít sepsanou krásnou vzpomínku a můžeš ji uložit do krabice s mašlí, kterou předáš svému děťátku. A pokud bylo vaše šestinedělí náročné, můžeš se z toho vypsat a projít samoléčbou. 

Svůj příběh mi můžeš poslat na email katka@katkatumova.cz anebo mi jen tak napiš, co sepsání s Tebou udělalo. Pokud se domluvíme, Tvůj příběh se objeví na těchto stránkách a pomůže i ostatním ženám, maminkám v jejich období po porodu. 

Katka Tůmová, autorka blogu Světlo a stín šestinedělí

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *