#9 Prolomme tohle tabu kvůli Vám i všem ostatním…

Sedím v tichém pokoji a prohlížím si fotky svých dvou synů, když byli miminky. Ten mladší miminkem pořád je, ale přece jen už to není novorozenec. Má svůj režim, komunikuje s námi, usmívá se, výská, dokáže válet sudy po celém pokoji… 

Celé těhotenství jsem se na něj tak moc těšila, přemýšlela o tom, jestli bude podobný bráškovi, plánovala, kam ho uložíme a v čem pojede domů z porodnice. Dělala jsem všechny ty věci, které nastávající maminky dělají.

Také jsem toužila po přirozeném porodu. Žádné zásahy, urychlování, odnášení miminka, vážení a měření… Porodní přání jsem měla sepsaná na tři strany. Dala jsem si opravdu záležet. Nechtěla jsem být oddělená od syna, jako tomu bylo u toho prvního. Ten se narodil plánovaným císařským řezem. A stejně tak skončil i můj druhý porod. Syn nechtěl na svět ani deset dnů po termínu.

Ale tentokrát to bylo jiné. Ze sálu putoval rovnou k tatínkovi do náruče, kde byl až do mého převozu na pokoj. A víte co byl největší paradox? Že mně, té, která si přála co nejpřirozenější porod nezabral ani epidurál, a museli mě uspat úplně. Od příjezdu na pokoj už jsem měla syna pořád u sebe. V posteli pěkně tělo na tělo. Bylo nám tak krásně. Spokojeně spinkal, jedl a nikdy, opravdu nikdy neplakal.

Když jsme se vrátili domů, vypadalo všechno idylicky.

Starší brácha miminko miloval, byl a stál je tak starostlivý a vnímavý. Pomáhal mi, ráno sám vstával, nasnídal se a nechal nás odpočívat. Ani sama nevím, kdy se začala stahovat mračna. Hodně lidí Vám řekne, že porod bolí. Ale už se nikdo nezmíní o tom, jak může bolet duše a srdce. Nikdo Vám neřekne, že mohou přijít chvíle bezmoci, beznaděje a úzkosti. Proč se o tomhle mlčí? Proč, když to není nic neobvyklého a nic, za co by se měl člověk stydět!!!

Důvod, proč píšu tyhle řádky, proč odemykám svou třináctou komnatu? Protože až díky mé upřímnosti jsem otevřela bolavá místa dalších maminek, které po porodu cítily podobné věci jako já.

Začalo to však velmi nenápadně. Ráno se mi moc nechtělo vstávat a vozit staršího syna do školky, takže s námi (moc rád) zůstával doma. Nechtělo se mi chodit ven. Bylo tam až moc slunce, moc krásné počasí. Paradoxně mi bylo fajn, když venku pršelo nebo když se alespoň setmělo. Jsem veselé povahy, někdy možná až moc velký optimista. Ale v téhle době jsem sebe sama nepoznávala.

Chovala jsem v náruči ten úžasný voňavý uzlíček, po kterém jsem tak toužila, ale necítila jsem žádnou radost. NIC! Cítila jsem se naprosto prázdná. Nezaplavovala mě vlna radosti, lásky ani štěstí. Měla jsem šílenou chuť křičet, aby mi vrátili můj život. Aby mi někdo vrátil mě samotnou! Všichni mi říkali a psali, jaký je to zázrak a jak šťastná musím být. Ale já nebyla. A tím, že se to ode mě očekávalo, mi bylo ještě hůř. Měla jsem doma dvě úžasné děti, milujícího partnera, a přesto jsem stále častěji propadala beznaději. Moje myšlenky patřily především staršímu synovi – jestli jsme neudělali chybu, když jsme mu pořídili sourozence. Teď už s ním přece nemůžeme podnikat to všechno, co jsme mohli dosud. Miminko nás limituje. Nebude tím trpět? Budeme na něj mít dostatek času a energie?

Dnes už vím, že to byly hloupé úvahy, ale tenkrát…

Pak přišla další fáze. Začala jsem opět trošku pracovat. Velmi brzy po porodu. Nechtělo se mi od maličkého odcházet, ale když už jsem odešla, nechtělo se mi vracet. Nechtěla jsem s ním být zase sama doma. Ačkoliv byl tak hodný, neplakal, jenom spinkal, a když byl vzhůru, dokonce se smál. 

V ten moment mi začalo docházet, že něco není v pořádku. Už už jsem se chtěla svěřit svému partnerovi, ale nakonec jsem si řekla, že to určitě přejde. Hledala jsem na internetu podobné zkušenosti maminek. Většinou ženy psaly, že stav s šestinedělím skončil.  Věřila jsem, že tomu tak bude i u nás. Ale zbývaly ještě více než tři týdny.

Stále častěji mě přepadala taková úzkost, že jsem si musela sednout na zem a jen jsem plakala. Bezdůvodně a bez zjevné příčiny. Sama sobě jsem nedokázala odpovědět proč vlastně. Občas jsem nechala oba kluky s tatínkem, zavřela se v koupelně a plakala. Tyhle stavy byly těmi nejhoršími, které jsem v životě zažila. Slovo deprese najednou dostalo úplně jiný význam. Pocítila jsem její sílu. Beznaděj a bezvýchodnost. Přála jsem si, aby mě bolel třeba zub, na který bych si mohla vzít lék a bylo by mi líp. 

Ale bolest srdce a duše se tak snadno vyléčit nedá.

A pak přišel den, kdy jsem o tom promluvila nahlas. Promluvila… Poslala jsem SOS esemesku o tom, jak se cítím, ale s nadějí, že to zvládneme. Jenže během hodiny jsem měla další ataku úzkosti a bezmoci a poslala jsem další zprávu, že tohle sami nezvládneme. Zavolala jsem kamarádce, která mi dala kontakt na psycholožku s výbornými referencemi. Zavolala jsem jí hned, ale bohužel mi oznámila, že má volno až za tři týdny. Díky Bohu, je to opravdu žena na svém místě, a neodbyla mě jen touhle informací. Bylo jedenáct hodin, když jsem jí volala. Z beznaděje v mém hlase poznala, že je situace vážná, a když zjistila, že jsem necelé tři týdny po porodu, navrhla mi termín ještě ten den ve třináct hodin.

Na schůzku se mnou jel i můj přítel, kterému patří ten největší dík. Bez něj by se nic neudálo. Celé jsem to probrečela. Pomohlo mi ale už jen to, že se o věci mluvilo. Stačilo mi jen naslouchat. Vědět, že na to nejsem sama. Vyčítala jsem si, že se dostatečně nevěnuji staršímu synkovi, ač měl maximální pozornost od tatínka a babičky s dědou. Že miminko vůbec nepláče, protože cítí, že maminka není v pohodě. Domů jsem odcházela s krabičkou antidepresiv, které letěly hned od popelnice. Situace byla vážnější, než se zdálo, ale ne bezvýchodná. Po několik dalších dnů pracoval tatínek kluků z domova, aby mohl staršího vozit do školky a ze školky.  Aby byl se mnou doma a pomohl mi vše překonat. 

Hodně jsem spala, věnovala jsem veškerý čas miminku a sobě. Po několika dnech jsem se sama vyjádřila, že to už zvládnu. Začala jsem opět fungovat jako dřív. Ráno už pro mě nebyl problém vstát. Nepřepadala mě úzkost a deprese. Neměla jsem záchvaty nekontrolovatelného pláče. Možná jsem si touhle zkušeností nemusela projít. Možná, kdybych rodila tak, jak jsem si přála, kdybych nepracovala, kdyby… A možná jsem si tím vším naopak projít měla, abych Vám o tom mohla napsat.

Prosím, pokud máte kolem sebe těhotnou kamarádku, sestru, neteř, dceru, přítelkyni, manželku, věnujte jí co nejvíc lásky, pozornosti, podpory…  Já sice tohle všechno měla, ale stejně si na mě ta potvora počíhala a v nestřeženém okamžiku zaútočila. Neptejte se, jestli jí něco nebolí, ale jak se cítí. Nepodsouvejte jí, že by měla být šťastná… Buďte tu s ní a pro ni. Ten, kdo si něčím podobným neprošel, nemůže tušit, jak bolestná zkušenost to je. Mateřská láska je nejsilnější cit, ale není automatická. Někdy je cesta k ní hodně trnitá a strastiplná.

Teprve teď jsem našla odvahu o všem promluvit. Nebyla jsem si jistá, zda se chci otevřít a svěřit se s největším trápením. Ale po tom, co jsem poznala, že nejsem jediná, kdo si tím prošel a že je to ještě stále velké tabu, jsem se definitivně rozhodla. Měla jsem to nejúžasnější zázemí – milujícího partnera, hodné děti, podporující rodinu, kamarádky, ale ani to nestačilo. Poporodní deprese si nevybírá. Je jí jedno, jestli jste mladá, starší, studovaná. Nezajímá ji, kolik máte peněz a jak hodného máte muže. Může se dotknout kterékoliv z Vás.

Tyhle řádky jsou pro vás a pro vaši rodinu, kamarády a blízké. Věřte mi, že bude líp. Že i Vy se budete moci radovat z miminka a budete tou nejlepší mámou. Najdete v sobě odhodlání, sílu a lásku, o které jste neměla ani potuchy. Ale pamatujte si, že je lepší nebýt na to sama! Svěřte se tomu, komu opravdu věříte a uvidíte, že jen tím se Vám hodně uleví. Také si přeji, abyste věděly, že není nic úžasnějšího, než se stát mámou. I když jste vyčerpané, bolavé, upatlané. I když už nemáte křivky, které na Vás každý obdivoval. Láska, kterou od Vašeho dítěte dostanete, vše, co Vás naučí, Vám milionkrát vynahradí všechny ty probdělé noci i dny, kdy jste nevěděla kudy kam.

Moc Vám přeji, abyste poznaly jen to krásné, co čerstvé mateřství přináší. A i kdyby ne, stojí to za to! Možná Vás takhle zkušenost posílí a posune někam dál a Vy budete moct být oporou někomu dalšímu, kdo to bude potřebovat!

Zuzana

Korektura: Milena Miškaříková

Foto: ilustrační

KT

Sepiš i Ty svůj příběh

Pokud bylo vaše šestinedělí nádherné budeš mít sepsanou krásnou vzpomínku a můžeš ji uložit do krabice s mašlí, kterou předáš svému děťátku. A pokud bylo vaše šestinedělí náročné, můžeš se z toho vypsat a projít samoléčbou. 

Svůj příběh mi můžeš poslat na email katka@katkatumova.cz anebo mi jen tak napiš, co sepsání s Tebou udělalo. Pokud se domluvíme, Tvůj příběh se objeví na těchto stránkách a pomůže i ostatním ženám, maminkám v jejich období po porodu. 

Katka Tůmová, autorka blogu Světlo a stín šestinedělí

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *