#7 Šestinedělí jako dar od Boha potkat se a přijmout 

Už potřetí v životě prochází má děloha šestinedělím, ta významná změna v mém těle nejde přehlédnout. Jsem bolavá po třetím císařském řezu, který byl náročný v jeho přípravě, ale zato nádherný a mé extatické pocity v těle při porodu mi byly zrcadlem toho, že je vše tak, jak má být a v pořádku. 

Celý týdenní pobyt v porodnici od narození třetí dcery Sofinky se zdá být ideální. Můj milovaný muž Vašek, Sofinčin tatínek, každý večer usíná na zemi v pokoji pro šestinedělky, přikrytý spacákem s potřebou být tu pro nás. Každé ráno společně s námi dvěma otvírá své oči, aby o nás mohl co nejcitlivěji pěčovat. Co víc si můžeme obě přát? Jsem šťastná žena. V očích mého muže vidím každý den lesknoucí se průhledné kapičky slz vděčnosti a lásky. Cítím velké dojetí a děkuji Bohu, že jsme rodina, že právě s tímto mužem budu moci naši dceru vychovávat. Sofinka je maličká a usměvavá od prvních chvil jejího života. Její oči jsou přivřené a temné. Když nám dovolí do nich na chvíli pohlédnout, oba dva s Vaškem cítíme její duchovní esenci, jež z ní vyzařuje. Je to právě ona energie, která všechny okolo oblažuje, otevírá a nenápadně povzbuzuje k mystickým úvahám o životě a smrti. Už teď vím, že mě čeká třetí cesta do mého nejhlubšího nitra. Už teď cítím, že se v mém šestinedělí budou dít velké věci. Necítím strach, naopak se se zvědavostí malého dítěte těším. Zvládla jsem to bez obtíží už dvakrát, není přece nic, co by mě překvapilo, anebo co bych neměla zvládnout. 

Jen jedno je najednou jiné. Cítím velkou potřebu být blíž své matce… Ne tak fyzicky, jako ve svém srdci. 

Všichni tři odjíždíme z porodnice domů s pocitem naplněnosti a lásky. Doma je vše připravené, vítají nás naše dvě dcery a Vaškovi rodiče. Jsem doma a začínám cítit nové emoce. Vynořují se otázky s nádechem strachu. Něco se začíná dít v mém nitru. Jsem pozorná a citlivá k novým pocitům a vědomě je nechávám projít mým tělem všechny emoce. 

Dnes v noci při nočním kojení se mě zmocnila velká úzkost, moje tělo bylo sevřené a strach v hrudi, který cítím, je nepopsatelný. Nemám kapacitu milovat všechny tři své dcery. Zmocňují se mě otázky typu, kde vzít tolik lásky, abych je mohla milovat všechny? Jak to zvládnu, abych ani jednu o nic neochudila a přesto tu mohla zůstat i sama pro sebe? 

S ranním rozbřeskem budím Vaška se slzami v očích, zoufalá a bezradná, plná strachu, že tak velké srdce nemám. Povídám mu o svých nočních pocitech a obavách a bedlivě pozoruji jeho oči, zda nezapochybují, jestli mi dají podporu a pochopení. Vaškův klid mi dává prostor sestoupit při sdílení ještě hlouběji do své duše. Hurá, cítím jak přichází úleva v mém těle! 

Našla jsem odpověď na své otázky. 

Já přece nemusím své srdce čtvrtit. Cítím, že ho mám velké a lásky v něm je dost pro všechny. Můj strach se totiž lásky netýká, neb v srdci je nekonečný prostor pro lásku – stačí ho jen otevřít. Ten strach se týká něčeho jiného – jak dobře pečovat o tři děti, aby ani jedno nestrádalo a nemělo pocit, že není milováno či nemělo pocit nedostatku pozornosti. Bylo mi jasné, že největší péči budu muset teď věnovat Sofince, ale to neznamená, že nemohu stejně tak milovat své dvě další dcery a dávat jim pozornost, kterou budou v daný okamžik potřebovat, aby se ujistily, že jsou milovány a viděny. Pro svou úlevu jsem tohle všechno sdělila u snídaně Janičce a Laurince, aby pochopily, jak to v nejbližších dnech bude v naší rodině probíhat. Nic to však neměnilo na mé lásce k nim. Na péči o děti jsme se s Vaškem shodli. Moje péče bude směrovaná především k Sofince a jeho péče a pozornost k Janičce a Laurince. 

Další dny plynou hladce, sžívám se s tím malým tvorečkem, milujeme se při každém jejím nasátí, mé naběhlé bradavky touží po uvolnění mlíčka a já tiše pozoruji jemnou mimiku v její tváři, která mi tolik napovídá o jejích pocitech i potřebách. Sofinka spí v naší posteli, a tak jsou noci s ní klidné, kdykoliv potřebuje, přisaje se na obnažená prsa a saje a saje, třeba i hodiny. Cítím se uvolněně, bez konceptů, jsem zcela oddaná potřebám svého dítěte. 

Zhruba ve třetím týdnu mého šetinedělí se začíná opět něco dít. Svírají mě pocity smutku, strachu, zlosti. Odtahuji se od svého muže a chci být jenom se svými dětmi. Kamarádka Šárka mi půjčuje knížku Mateřství a setkání ženy s vlastním stínem. Uf, čtu ji jedním dechem. Už dlouho jsem nečetla tak krásně jednoduše a pravdivě napsanou knihu. Cítím lehkost a ztotožnuji se s většinou věcí, které jsou v knize napsány. 

Zároveň opět cítím, že se něco dere na povrch a buší na zavřené dveře mojí duše. Je to neuvěřitelný rámus a nemá žádné slitování s mým ještě nezahojeným a bolavým tělem po porodu. Nezbývá mi, než otevřít a vidět to, co viděno chce být. Staré rány se otevírají a sahají až do mého dětství. 

Odmítám blízkost svého muže a mé rozhodnutí zní jasně: „Budu žít sama jen se svými dětmi.“ Můj muž se už tak klidně netváří, v jeho očích je vidět lehké zmatení a jeho tělo je stažené. Snaží se zachovat jasnou hlavu a vybavuje si věty z knihy o mateřství a šestinedělí ženy. Cítím jeho sílu, ale přesto si mé zranění od mužů vybírá svou daň. 

Pláču hodiny a hodiny.

Snažím se zahnat myšlenky a uvažovat realisticky. Co budu proboha dělat sama se třemi dětmi? Jenže mé zranění je stále silnější. Sofinka mi leží na prsu a opět saje. Cítím její jemný jazýček, jak se dotýká mé bradavky. Její ručička mě hladí po druhém prsu a já cítím tu božskou čistotu a lásku. Díváme se navzájem do očí a její podpora je v tomto okamžiku přítomná a já jsem si jí vědoma. Její tělo dává najevo mému strachu touhu vyrůstat v úplné rodině. Uf, tečou mi slzy a já jsem za ně vděčná. Teď už to nejsou slzy té malé holčičky, která se cítí jako oběť, protože nemá sílu ani možnost se bránit, a tak je uvězněná ve svém zranění a čeká, až ji někdo vysvobodí. Teď jsou to slzy lásky, síly a vědomí, že tohle je cesta, vývoj a transformace mé stínové části. 

Šestinedělí je dar, je to dar od Boha potkat se a přijmout do svého srdce nejen dítě, které jsem právě porodila, ale i své vnitřní dítě, které je tu se mnou celou dobu – a teď, skrze Sofinku a mou dělohu, která se po porodu čistí a pomalu zavírá, ho mohu opečovávat a uzdravit. Cítím vděčnost za moudrost, která ke mně skrze Sofinku přichází. Mé šestinedělí je opravdu výživné a rozmanité. Cítím se být matkou více než kdy předtím. Přijímám v sobě stínovou část, která patří mé vlastní matce a přestávám s ní bojovat. Ano, jsem stejná, úplně stejná jako moje vlastní matka. Tolik let jsem se tomu bránila a teď cítím tolik osvobození a lásky. Toto přiznání mi konečně nabízí prostor ke změně. K tomu, abych z nevědomosti nedělala svým dětem věci, které byly dělány mně. K tomu, abych mohla svým třem dcerám ukázat, že být matkou může být svobodné, láskyplné a přitom mít své hranice. A v neposlední řadě k tomu, abych uctila a uzdravila své zraněné vnitřní dítě. 

Můj muž mě drží v náruči se slovy: „Jsem na tebe hrdý a hluboce tě miluji.“ Mé tělo se ještě více rozněžňuje a roztéká do všech stran. Baví mě rodit děti, baví mě být matkou. Baví mě být na cestě k sobě samotné. I já se někdy cítím vyčerpaně a s menší kapacitou být „vědomou“ matkou a ženou, přesto to nevzdávám. Jsem stále na cestě. Na cestě k sobě, k Bohu, ke svému muži a dětem. Dnes, když píši tento střípek z mého šestinedělí, má Sofinka už bez šesti dnů jeden rok, stojí tu vedle mě a směje se. Je to krásný pocit vidět své dítě zdravé, šťastné a svobodné… 

Děkuji Katce Tůmové, která mi svou nabídkou k sepsání mého příběhu připomněla krásné prožitky se Sofinkou, a jednu z cest do mého nitra. Děkuji svému muži Vaškovi, který mi je vždy nesmírnou podporou, ať se děje, co se děje a miluje mě takovou, jaká jsem. A děkuji svým třem dcerám, že skrze ně mohu objevovat nové hodnoty rodiny, lásky a cesty k Bohu. 

S vírou ve smysl a hodnotu rodiny

Jana

Korektura: Milena Miškaříková

Foto: ilustrační

KT

Sepiš i Ty svůj příběh

Pokud bylo vaše šestinedělí nádherné budeš mít sepsanou krásnou vzpomínku a můžeš ji uložit do krabice s mašlí, kterou předáš svému děťátku. A pokud bylo vaše šestinedělí náročné, můžeš se z toho vypsat a projít samoléčbou. 

Svůj příběh mi můžeš poslat na email katka@katkatumova.cz anebo mi jen tak napiš, co sepsání s Tebou udělalo. Pokud se domluvíme, Tvůj příběh se objeví na těchto stránkách a pomůže i ostatním ženám, maminkám v jejich období po porodu. 

Katka Tůmová, autorka blogu Světlo a stín šestinedělí

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *