#6 V šestinedělí se Vám život rozpadne na tisíc barevných kousků a Vy máte pocit, že už je nikdy nesložíte dohromady…

Hned na úvod musím říct, že jsem člověk pragmatický, realistický a stavící na logice a vždycky jsem tak nějak věřila tomu, na co si mohu sáhnout, tomu, co se řídí fyzikálními, případně jinými zákony. Věci takzvaně „mezi nebem a zemí“ jsem nikdy neuznávala. Ne, že by se to šestinedělím nějak změnilo, ale velice jsem se utvrdila v tom, že zákon přírody je ten nejsilnější a nejmoudřejší pud či instinkt, který se objevil ve správnou chvíli. Prosadil se a moje myšlení, které bylo omezené jen na věci prokazatelné, zcela vypnul a uvrhnul mě do stavu, kdy se má mysl přestěhovala někam na půl cesty mezi mozek a srdce – a několik týdnů se tam vznášela ve stavu beztíže…

Do těhotenství jsem asi jako většina prvorodiček vstupovala s tím, že děti po narození spinkají v postýlce, jezdí v kočárku, pijí z lahvičky a mají dudlík. Všechny tyto obecně známé a zažité věci mi můj syn zcela vyvrátil během prvních pár týdnů jeho života.

Po návratu z porodnice se mi lehce začala rozplývat mlha euforie ze stvoření nového života a za jejími okraji přicházel nový a zcela neznámý svět. Velice rychle jsem zjistila, že jsem se do toho světa přestěhovala, aniž bych si toho vůbec všimla. Byl to svět mého syna. Jenže v jeho světě není velký dům se spoustou místností, oblečení, postýlka a kočárek. V jeho světě je jen on a jeho máma a on chtěl, aby to tak zůstalo.

Těžce nesl i malé chvilky beze mě, a tak se návštěva WC či sprchy stávala přesně naplánovanou činností a celodenním úkolem pak bylo zvládnout ohřát si oběd, který mi můj milovaný manžel předcházející večer uvařil.

Postýlka upadla v nemilost jako první. V noci se v ní budil každých deset minut a zmateně rozhazoval ručičkama do neznámého prázdna. Pochopila jsem naštěstí brzy, (během prvních dvou nocí), že se tam sám prostě bojí, a navíc po zjištění, že se mnou v posteli spinká krásně celou noc, (samozřejmě s buzením na kojení), jsem zvolila cestu nejmenšího odporu a vzala synka pod peřinu. Spokojeně tak spinkáme už téměř dva roky a věřím, že ještě dlouho budeme, protože to považuji za jednu z nejkrásnějších společných chvil. Když vidím, jak vedle mě spokojeně oddechuje, vhání mi to ještě teď slzy lásky do očí. Dívám se na něj a jsem tak neskutečně šťastná, že ho máme.

Dudlík vzal za své jako druhý.

Vlastně jsem mu ho tak nějak vnitřním pocitem nikdy dávat nechtěla, navíc po přečtení několika článků z laktačního poradenství jsem pochopila, že není zrovna přínosný, ovšem asi dva týdny po porodu přišla chvíle, kdy moje bradavky přestaly dobře snášet to neustále tahání, (jelikož syn jinak než na prsu neusnul a kojit se chtěl každou hodinu, a to alespoň po dvaceti minutách). Objevilo se pár prasklinek a kojení tak začaly provázet zatnuté pěsti a slzy z bolesti pod víčky a později i na tvářích. Ve stavu největší beznaděje jsem povolila a ten kus plastu mu do pusinky nacpala. Dokonce tři druhy jsem zkusila. Všechny dopadly naprosto stejně a asi už tušíte jak. Dnes jsem za to ráda, protože kojení je další z věcí, které na mateřství vnímám jako jednu z nejkrásnějších a ohrozit ho dudlíkem by byla velká škoda a hloupost.

Napotřetí vyjádřil syn svůj názor na kočárek.

Pláč a známé rozhazování ručiček do prázdna mě snad už ani nepřekvapilo, a tak jsme začali nosit. Nejdříve v nosítku a potom v šátku. Náhle byl klid a dvouhodinová procházka nebyla problémem. Spokojeně spinkal a já byla šťastná, že ho mám u sebe a cítím, jak dýchá.

A tak jsme během šestinedělí dospěli k tomu, že spíme pod jednou peřinou, nosíme se v šátku a kojíme na požádání, a to ne proto, že by to snad bylo moderní, nebo že bychom si přečetli moc chytrých článků, ale protože jsme poslechli své instinkty a navzájem si dovolili ukázat, co je pro nás oba nejpříjemnější a nebáli jsme se vyhovět svým potřebám.

V šestinedělí se Vám život rozpadne na tisíc barevných kousků a Vy máte pocit, že už je nikdy nesložíte dohromady, že to už nikdy nebude jako dřív. Váš svět se scvrkne do potřeb toho malého uzlíčku, co svíráte v náruči a vypadá to, že už to nikdy nemůže být jinak.

Co mě v šestinedělí čeká, mi nikdy žádná žena neřekla. Možná jsem se jen málo ptala a možná to bylo proto, že to ani nelze dostatečně popsat a musí se to prožít. Jsem ráda, že jsem poslechla přírodu a nechala věci plynout, nebránila se a nenutila a věřím, že se mi to jednou v dobrém vrátí.

S láskou Jana a Max

Korektura: Milena Miškaříková

Foto: ilustrační

KT

Sepiš i Ty svůj příběh

Pokud bylo vaše šestinedělí nádherné budeš mít sepsanou krásnou vzpomínku a můžeš ji uložit do krabice s mašlí, kterou předáš svému děťátku. A pokud bylo vaše šestinedělí náročné, můžeš se z toho vypsat a projít samoléčbou. 

Svůj příběh mi můžeš poslat na email katka@katkatumova.cz anebo mi jen tak napiš, co sepsání s Tebou udělalo. Pokud se domluvíme, Tvůj příběh se objeví na těchto stránkách a pomůže i ostatním ženám, maminkám v jejich období po porodu. 

Katka Tůmová, autorka blogu Světlo a stín šestinedělí

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *