#5 Nebylo krásnějšího, otevřenějšího, klidnějšího a inspirativnějšího období než mého těhotenství, porodu a šestinedělí… 

Děkuji za možnost se díky sdílení mého příběhu a pocitů znovu vrátit do ráje, protože přesně tak jsem se v daném období cítila. 

Patřím mezi „starší matky“. Neměnila bych. Vše bylo správně načasováno a odpovídalo přesně mým schopnostem, vnímání a jakési osobnostní připravenosti na mateřství. Každý na to má svůj názor, mnoho lidí mámy v pozdějším věku odsuzuje, přestože nezná jejich vnitřní motivy.  Ctila jsem své vnitřní pocity a naladění na to, kdy jsem byla připravená nejen já, ale i můj synek, a on věděl, kdy ke mně přijít. A já byla tehdy „ready“ stát se mámou.

Nemám na těhotenství, porod ani šestinedělí výrazně negativní vzpomínky. Neprožívala jsem žádná fyzická, ani citová dramata. Přesto to bylo nejemotivnější a nejbarevnější období v mém životě. Všechno bylo možné. Snila jsem, viděla různé varianty budoucnosti. Cítila jsem, jak moje kreativita roste a jak můj syn přináší do mého života dlouho očekávanou novou dimenzi žití a nové prostory, lemované naším soužitím a vzájemným se obohacováním a motivováním.

V těhotenství, které bylo ukázkové, mne „vystrašila“ pouze jedna věc. Záležitost, která byla asi daní za pozdní načasování. Odběr plodové vody. Testy na genetickou zátěž, které nemohly vyjít jinak než špatně. Tři dny ve strachu, obavách a nejistotě, kdy jsem nevěděla, zda budeme v pořádku. Upřímně, stát se mohlo cokoli. Chápu i nutnost provedení takových testů, dnes snad již jinou formou. Ale co nepochopím dodnes, je forma, jakou se takové zprávy sdělují. Jak necitlivě může být řečeno ženě, která je už tak dost labilní a citlivá, že má možná problém fatálního charakteru. Komunikace je základem a empatie by se z lékařského prostředí neměla vytrácet. 

Zažila jsem i přesný opak. Komunikaci se svými dvěma lékaři, kteří mne provázeli mým těhotenstvím i porodem. Lehkost, lidskost, vstřícnost, nadhled a předávaná jistota s povzbuzením důvěry v sebe sama… to je něco, co tenhle životní zážitek povzneslo na nepopsatelnou a velmi autentickou úroveň. Na nic jsme si nehráli, nebylo třeba se do něčeho nutit. Já se ptala, oni odpovídali. Já jsem si přála, oni naslouchali a akceptovali. 

Porod byl dva v jednom, jak s oblibou říkám. Ráno, šestého ledna 2011 mi odtekla plodová voda, a jelikož jsem byla chytrá z té správné literatury a internetu☺, žádné zbarvení ani nic podobně špatného jsem nepozorovala, tak jsem se ještě prospala, jela koupit bačkory a šup do porodnice. O čtrnáct dnů dříve, ale v pohodě. Můj porodník mě na tři doby sprdnul. Nic se ovšem nedělo. Takže ve tři hodiny odpoledne tabletka a pak už to začalo. Pěkně do půlnoci. Na plné pecky. I když jsem si za boha nemohla vzpomenout na všechny ty pomocné rady, ta bolest byla vlastně strašně krásná. Dnes, když si na ni vzpomenu, není mi to vůbec nepříjemné. Nejsem žádná hrdinka, to tedy ne. Z vlastní vůle jsem si nechala píchnout epidurál. Ano, i toto bylo součástí mého zážitku. Svobodné rozhodnutí. Dnes už znám další skvělé možnosti, které bych volila. Ale tenkrát jsem o nich nevěděla a bylo to prostě tak. A pro mne dobře.  Bylo to ze mě, opravdové – já a příroda. Pak zaznělo to slastné: „Tak ještě patnáct minut, maminko, a máme to za sebou,“ a v tu chvíli přestal jít monitor ☹.

No, variant, co se mohlo stát, bylo mnoho. Pro mne bylo zásadní, že pan doktor postupoval přesně podle naší dohody a plánu, a přestože nebylo zcela jasné, kde může být problém, rychle jsme prohodili pár slov a šup na císaře. Jediné, co jsem stihla říci manželovi, bylo: „Prosím tě, vyfoť nám ho ☺!“ A za chvilenku na mne šly mdloby ☺.

Ano, kdybychom postupovali přirozeně, kdybychom… nikdo neví. Syn byl zcela v pořádku a já byla naprosto v souladu s tím okamžitým rozhodnutím i situací. Byla jsem klidná. Ano. Lhala bych sama sobě, kdybych tvrdila, že mi neukápla kolikrát slza při sdílených videích nebo příbězích, kdy jsem viděla ty první vteřiny přitulení a přisátí prcků. O to jsme byli ochuzeni. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem si několikrát říkala, že je to něco, co nám možná chybí jako poslední dílek puzzle do mozaiky. Ano, měla jsem i strach, když jsem se probudila na JIPce po zákroku a malý tam nebyl. Přesto všechno jsem OK s tím, jak vše proběhlo a beru to jako součást našeho přirozeného a zajímavého příběhu.

Já, župan, tabulka a zápisky. To je moje krásné šestinedělí. Nádherné období. To bylo snad poprvé, kdy jsem pochopila zcela a bez omezení, jak je moudré následovat tělo, přírodu a své pocity. Když jsem dostala příležitost sepsat své zážitky a prožitky, vlastně jsem musela hodně přemýšlet, co „divného se mi stalo“. Nic. Moje sdílení je o pohodě, nadhledu a braní situace takové, jaká je. O tom, že i v tak nové a zásadní roli jakou je mateřství, je možné nechat věci plynout. Odevzdat se přírodě a sobě, a to i když vám táhne na čtyřicet a všichni jaksi předpokládají, že budete ta stará úzkostlivá matka ☺. 

Díky mateřství jsem našla sama sebe. Klišé? Nikoli. Pro mne osobně začal druhý život. Přišla další energie, kterou bych bez dítěte ve svém věku asi hledala mnohem obtížněji. Není to vždy snadné, ale každý den děkuji za tuto možnost a jsem vděčná, že mohu prožívat nové akční chvilky a poznávat svět se svým synem.

Po návratu domů mě po císaři bolelo břicho fakt hodně, žiletky hadr. Nesundala jsem ze sebe župan snad dva týdny ☺, jen jsem spala, kojila, psala si, které prso bylo v provozu a které ne a vážila malého (no, asi jen ty dva týdny a pak mě to přestalo bavit☺). Odsávala jsem, protože mléka bylo dost a dost. Usínala jsem u kojení i ve stoje. V zrcadle jsem se nepoznávala, sedm kilo se mnou přišlo z porodnice, ale mně to nevadilo. Prostě to k tomu patří. K tomu stát se mámou. 

Není třeba hned řešit diety, kadeřníky, vzhled, být perfektní ve všem sledování, bláznit z monitorů dechu a čeho všeho dnes ještě lze. Prostě věřit sobě, dítěti, brát to jako nedílnou součást dnů a nekoukat hlavně na okolí, kdo že je lepší, štíhlejší, víc nakojí nebo mu méně či více pláče miminko. Je to jedno. 

Jste jen Vy a jste originál, Vaše mimčo, které ať je, jaké je, je to nejúžasnější, co každého v životě potká. Jako můj Tobiášek. A to jsem Vám vlastně chtěla říci. Nekažme si pochybnostmi a sledováním jiných to nejhezčí, co teď máme. Milujme sebe a své bližní. Vždyť život je tak krásný. 

A co dál?

Děkuji, Kačenko, že díky tobě a tvému nápadu mám takhle krásně sepsanou vzpomínku i dárek pro svého syna. 

S láskou Ivana 

Korektura: Milena Miškaříková

Foto: ilustrační

KT

Sepiš i Ty svůj příběh

Pokud bylo vaše šestinedělí nádherné budeš mít sepsanou krásnou vzpomínku a můžeš ji uložit do krabice s mašlí, kterou předáš svému děťátku. A pokud bylo vaše šestinedělí náročné, můžeš se z toho vypsat a projít samoléčbou. 

Svůj příběh mi můžeš poslat na email katka@katkatumova.cz anebo mi jen tak napiš, co sepsání s Tebou udělalo. Pokud se domluvíme, Tvůj příběh se objeví na těchto stránkách a pomůže i ostatním ženám, maminkám v jejich období po porodu. 

Katka Tůmová, autorka blogu Světlo a stín šestinedělí

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *