#16 Jak jsem se stala matkou

Nikde jsem nenarazila na to, že ta pravá bolest může přijít až po porodu…

Moje první dcerka Anastázie se narodila o šest týdnů dřív. Samotný porod byl rychlý, přesto jsem dostala oxytocin. Dodnes vlastně nevím, proč. Porodní asistentka mi pouze na dvě vteřiny ukázala hlavičku vykukující z několika vrstev zavinovačky. Dcerka byla dvoukilová, samostatně dýchala, od druhého dne zvládla sama sát z prsu, od třetího dne nepotřebovala příkrm. Rychle přibývala, měla jen velmi silnou novorozeneckou žloutenku. Z nemocnice nás pustili za dva týdny…

Když jsem se šla tenkrát poprvé podívat na Stázinku na JIPku (po deseti hodinách!) měla jsem pocit, že v inkubátoru neleží moje Stázinka. V inkubátoru leželo „nějaké“ miminko. Kdyby tam leželo jiné s cedulkou „Stázinka“, pocity by byly stejné. Kde je ta záplava lásky? Kde jsou ty hormony štěstí? Cítila jsem prázdno. 

O Stázku jsem se starala pečlivě. Přebalit, nakojit, odříhnout, přebalit, převléknout, nakojit, odříhnout… a tak dokola. Jako nějaký robot. Žádné mazlení, žádné povídání si s miminkem, žádná komunikace. Žádné záplavy hormonů, žádné pocity štěstí. Vůbec mi nedocházelo, že jsem máma. Bylo mi šumák, že si někdo mého novorozence chová. Hlídací babičky jsem vítala s otevřenou náručí a vždy se naložila do vany. Zlepšení nastalo s prvním úsměvem Stázky. 

Ale obrat o sto osmdesát stupňů přišel až s poznáním síly nošení. Stázinka hodně plakala. Nevím, jestli to byly tzv. prdíky, kolika nebo touha po doteku a blízkosti. Ale tohle všechno (a k tomu ještě rýma, kdy v kočárku nemohla dýchat) nás dovedlo k nošení. Najednou už to nebylo „to“ miminko, už to byla moje Stázinka. A já už nebyla jen robot na přebalování, převlékání a kojení. Stázinka se přesunula z postýlky k nám do postele. Tak strašně jsem si zvykla na to, že ji mám blízko sebe přes den, že mi v noci bylo smutno. Na kočárek se začalo prášit. A já si začala užívat druhé šestinedělí! Se svým miminkem jsem se začala mazlit, povídat, trpěla jsem, když si ji někdo chtěl pochovat a do vany jsem se naložila jedině s ní. Pomalu jsem přecházela na úplně jiné mateřství. Začaly se měnit moje názory, priority, začala jsem se měnit celá…

Všechno má svůj důvod, nic se neděje bez příčiny. Doktoři říkají, že Stázinka měla extrémně krátký pupečník, proto se prý možná narodila dřív. Já jsem ale přesvědčená, že Stázinka se narodila dřív z jediného důvodu – aby mamince ukázala jinou cestu mateřstvím, aby ji správně nasměrovala a vyburcovala její duši.

Když ta pravá bolest přijde až po porodu…

Při druhém těhotenství jsem čerpala informace o porodu na internetu, na Facebooku a v knihách. Chtěla jsem ho jiný než ten první. Jak se na něj připravit, jak pracovat s bolestí, jak sepsat porodní plán… Chystala jsem se na to, jak porodit krásně a co nejpřirozeněji, i když v porodnici. Porod byl opět rychlý, z mého pohledu krásný, bez medikace. Okamžité přiložení na hrudník. 

Nenapadlo mě se ale připravit na šestinedělí. Nikde jsem nenarazila na to, že ta pravá bolest může přijít až po porodu. Ano, mě šestinedělí skutečně bolelo. Byla to bolest mé duše…

Přišlo to z ničeho nic. Jako rána z čistého nebe. Ještě v nemocnici bylo vše v pořádku. Svou druhou dcerku Rozálii jsem z ruky dala jen na tu dobu, abych se mohla po porodu osprchovat. Jinak byla neustále se mnou. Co nejvíc – kůže na kůži. Pořád v posteli, nonstop přístup k prsu. Byla jsem zaplavená hormony štěstí. Užívala jsem si to, o co jsem u první, předčasně narozené dcerky, přišla. Když přišla Stázka za námi na návštěvu, pomáhala mi rozjet laktaci. Na miminko koukala se zájmem. V době porodu jí bylo 22 měsíců. 

Doma to pak najednou bylo horší a horší. Starší dcerka příchod sourozence špatně nesla. V noci se budila každých dvacet minut. A zoufale volala maminku. Kojila se nonstop, ve dne v noci. Přes den hodně často plakala, vztekala se, křičela, kňourala, a tak to šlo pořád dokola. Když jsem měla Rozárku na ruce, starší křičela: „Ne, mimi pryč.“ 

V těhotenství jsem hodně četla o tom, jak pomoci starší dcerce přijmout sourozence. Měla jsem to tak hezky naplánované. Budu ji kojit také, budu ji zapojovat do péče, miminko budu nosit v šátku, takže budu moct dělat vše jako dřív. Ale najednou mi to po porodu přišlo nedostatečné. Nečekaně jsem měla potřebu dělat všechno se Stázinkou. Přitom já jsem taková ta líná matka, co si nikdy nehrála s dcerou nonstop. Spíš ji při hře jen pozorovala a byla nablízku, když bylo potřeba. Teď jsem pociťovala úzkost, když si hrála sama, a měla jsem potřebu si hrát s ní. A teď už vím, že jsem jí tím spíš ubližovala. Lepší by bylo nedělat z ní chudinku. Přijmout její pocity, (to jsem dělala), ale nelitovat ji (to jsem bohužel dělala taky). 

Začala jsem si vyčítat, že máme miminko. Že jsem dcerce hrozně ublížila, že na to ještě nebyla připravená. Hrozně moc jsem se snažila se starší věnovat, co to jen šlo. S miminkem jsem skoro vůbec nemluvila. Spala převážně v šátku, když se vzbudila, tak jsem jen přebalila, nakojila a uložila zase do šátku. Žádné mazlení, žádná komunikace… 

Moji rodiče se mi snažili pomoct tak, že přijeli a vzali si starší dcerku na odpoledne k sobě, (takže úplně špatně, ale já jim to nedokázala říct). A já těch několik hodin proplakala. Místo toho, abych se konečně věnovala miminku, jsem brečela, že si starší dcerka užívá s babi a dědou na zahradě. A že doma je jen ubrečena máma a mimi, které nechce.

Pak ale přišly chvíle, kdy jsem si vyčítala, že takhle přemýšlím a že si mladší dcerka bude myslet, že je nechtěná a nemilovaná… To jsem pak dostala zase vztek na Stázku, že není samostatná, že pořád jen kňourá a že mi to vůbec neulehčuje. A byla jsem na ni zlá. A takhle to šlo pořád dokola.

Upadla jsem do stavu, že jsem se celý den nejraději válela v posteli a nebyla jsem schopná jít ani ven. Začala jsem pociťovat až fyzickou bolest. Bolelo mě celé tělo. Styděla jsem se sama za sebe. Připadalo mi, že tohle určitě není normální, že jsem nějaká narušená a že všichni kolem mě všechno normálně zvládají, jen já jsem zase nějaká divná. Nesnášela jsem, když mi někdo řekl: „Ty máš tak krásné dcery, ty musíš být ale šťastná!“ Jenže já nebyla. A když všichni kolem mě říkají, že bych měla být, pak je se mnou něco špatně.

Prvním impulsem k řešení situace byla otevřená zpověď kamarádky, která mi popsala své pocity z šestinedělí s druhým dítětem. A světě div se, byly hodně podobné! Naštěstí si to vyslechl i můj muž a mně se s ním o tom začalo lépe mluvit. Už jsem se nepřipadala tak nenormální…

Pustila jsem se do pátrání na internetu a objevila Bachovky. Já, pragmatik, která by je normálně označila za placebo, jsem si je nakonec pro sebe i dceru objednala. Řekla jsem si, že i kdyby to placebo bylo, tak co… Hlavně, když nám to pomůže.

Nevím už, jestli nám pomohly Bachovky, nebo jestli se všechno srovnalo po šestinedělí, jak se uklidnily mé hormony.  První vlaštovka přilétla s prvním úsměvem miminka.

Ale skutečný konec šedivých dnů nastal až po mé malé autonehodě, přibližně tři měsíce po porodu. Po náročné noci, strávené s dětmi v horečkách, jsem jela k doktorovi a na přehledné křižovatce nedala přednost v jízdě. 

Nikomu se nic nestalo, odnesly to jen plechy, ale mě to srazilo na dno. Druhý den nato jsem lehla se zánětem prsu a následně i s angínou. Nechala jsem se opečovávat a nesmírně jsem si odpočinula. Nakoplo mě to. Dotkla jsem se pomyslného dna, od kterého jsem se odrazila zpátky nahoru! Najednou mi došlo, že ty horečky, co trápí mé děti, vyléčím jedině já, když vyléčím sama sebe… Ještě ten večer mělo moje miminko horečku 39 °C. Nahou Rozárku jsem si položila na svou nahou hruď a šeptala jí, jak moc ji miluji, jak moc ji potřebuji a že bych za nic na světě neměnila. Omluvila jsem se jí. A tak jsme usnuly. Ráno se Rozárka probudila bez horečky. Jsem si jistá, že mi tehdy odpustila. 

Stázince jsem se omlouvala snad každé kojení. Pořád a pořád ji přesvědčuji, že ji mám neustále ráda a vážím si jí za to, jaká je. 

Teď už vím, že mám dvě krásné a zdravé dcery, které mi přinášejí radost každý den. A můžu říct, že jsem opravdu šťastná. Starší začala miminko chránit, už jej neodháněla pryč, naopak hledala, kde je a musela být vždy s námi. Když zaplakala, hladila ji. Jednou budou skvělá dvojka ❤.

Ohlédnu-li se za svým šestinedělím s odstupem času – poprvé jsem byla nezkušená prvorodička, neměla jsme kolem sebe nikoho, kdo by mi pomohl se na vše připravit, nikoho, kdo by mi už předem ukázal cestu mateřstvím. Teď už vím, že bych si první šestinedělí užívala s miminkem v posteli a nechala bych se jen obskakovat. 

Co bych teď dělala jinak při druhém šestinedělí? 

Určitě bych víc zapojovala tatínka. On se strašně snažil, ale spíš řešil domácnost, úklid, jídlo…  Protože já žárlila, když si hrál se Stázkou. Dnes bych ho poslala ven na hřiště nebo tak něco. Rozdělila bych role, když je teď starší s tatínkem, nic jí neschází, tak já můžu být s miminkem. A hlavně bych o všem mluvila! Když se mě manžel ptal, proč pláču, neodbyla bych ho pouhým: „To víš, šestinedělí…,“ protože když o tom mluvíte, uleví se vám…

Lucie

Korektura: Milena Miškaříková

Foto: ilustrační

 

KT

Sepiš i Ty svůj příběh

Pokud bylo vaše šestinedělí nádherné budeš mít sepsanou krásnou vzpomínku a můžeš ji uložit do krabice s mašlí, kterou předáš svému děťátku. A pokud bylo vaše šestinedělí náročné, můžeš se z toho vypsat a projít samoléčbou. 

Svůj příběh mi můžeš poslat na email katka@katkatumova.cz anebo mi jen tak napiš, co sepsání s Tebou udělalo. Pokud se domluvíme, Tvůj příběh se objeví na těchto stránkách a pomůže i ostatním ženám, maminkám v jejich období po porodu. 

Katka Tůmová, autorka blogu Světlo a stín šestinedělí

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *