#15 Lesk a bída šestinedělí

Je dobře, že následující článek píšu až nyní, kdy vedle mě kope nožkami už téměř tříměsíční dítko, nikoliv čerstvě narozené, mrňavé miminko. Tohle psaní by totiž bylo o dost depresivnější a možná zakončené nějakou hodně fatální hláškou. 

Víte, než jsem vylítla z postele s tím, že mi praskla plodová voda, moje jediné myšlenky se týkaly porodu. Nastudovala jsem si všechny možné scénáře toho, jak by to mohlo vypadat, co by se mohlo pokazit, a jak se chovat před, během a po celé akci. Takže, když jsem sledovala L., jak zmateně pobíhá po bytě a jak se vytratil jeho ledový klid, kterým hýřil při předporodním kurzu, chtělo se mi smát. Samozřejmě vědomí, že mi „jenom“ praskla voda a žádné kontrakce v potu tváře se zatím nekonají, mi zlehka pocuchalo nervy, ale pořád jsem byla relativně v pohodě. Věděla jsem, do čeho jdu a upřímně, po devíti měsících neustálých nevolností, bolení a nepohodlí jsem se vyloženě těšila, až mi ten náš zázrak přistane na břiše (protože bonding, že jo). 

Nebudu se rozepisovat, jak probíhal porod, protože to je pro mě velmi intimní záležitost, a navíc jsem o tom už všem a všude vyprávěla, takže vlastně je to o té intimní záležitosti jenom maskovací manévr, protože se mi to prostě nechce celé sepisovat. Já chci totiž psát o – pro mě už od teď sprostém slovu – a to šestinedělí. Tedy, já bych to spíš pojmenovala třínedělí. To moje totiž bylo o padnutí na dno a pomalém a úmorném šplhání zpátky. Nechci tím strašit nastávající matky, ani působit nevěřícné kroucení hlavou těm, které už matkami jsou, jenom cítím potřebu se rozepsat o tom, proč jsem si nepřipadala jako ty navoněné buchty v časopisech, co dva dny po porodu vypadají dokonale, a ještě dokonaleji se u toho cítí.

Narodilo se nám naprosto nádherné miminko. Nějak se zvládlo prodrat na svět téměř bez poskvrnky a typického zmačkání, takže vypadalo jako vymydlené. Zaplavil mě pocit dobře vykonané práce, úlevy a ničeho. Přepnula jsem se na automat, jak jsem si představovala, že jsou čerstvě korunované matky naprogramovány. Nezaplavil mě pocit euforie a bezbřehé lásky. Prostě jsem najednou nebyla těhotná (a hlavně už jsem nebyla těhule či těhulka!) a během pár minut se ze mě stala máma a mně to vůbec nedošlo. 

Jen jsem si pořád říkala, že už je to fakt tak, že od teď začala nová etapa mého života a já jen musím počkat, až si to uvědomím. První dny v porodnici byly vlastně docela snadné, sice mě tížil sžíravý pocit samoty, když skončily návštěvy a já tam zůstala sama s tím malinkým chlapečkem, ale na druhou stranu jsem věděla, že kdyby něco, přiběhne sestřička a všechno za mě vyřeší. 

Pak jsem přišla domů a dopadla na mě realita. 

L. si vzal týden dovolenou, aby mi pomáhal, a pravděpodobně mě i hlídal, abych v nestřeženém okamžiku nezdrhla do Mexika. Visela jsem na L. a každý jeho odchod (včetně návštěvy toalety) jsem těžce nesla a usedavě plakala, že to bez něj nezvládnu. Zatímco jsem stále vykonávala automatickou činnost, L. byl do malého zázraku bezhlavě zamilován. Rozplýval se nad ním, přebaloval, choval, uspával a kdyby to šlo, věřím, že by zvládl i kojení. Já jsem mezitím proklínala všechny ty čubky, co mi tvrdily, že kojení je nádherné spojení mezi matkou a dítětem, neboť každá tato (hodinová i delší) epizoda pro mě znamenala prolité slzy, nadávání a lítost nad tím, že jsem v danou chvíli mohla třeba zrovna sedět v kině nebo se s L. mazlit pod peřinou. 

Po celou tu dobu mě neustále podporovala moje nejlepší kámoška I., které jsem se jednou usedavě rozplakala na rameni, že naše miminko zřejmě nemám ráda a že se to asi nikdy nezmění. Ona se na mě usmála, objala mě a stále mi opakovala, že ho ráda mám a mít budu, že to bude zase v pořádku a hlavně, že moje chování je OK, že nejsem divná a ani trochu mrcha. Zcela upřímně se mi teď na tohle třínedělní JÁ nehezky vzpomíná. Všechny moje sklony k melancholii a pesimismu tehdy vypluly na povrch a schramstly mě jako malinu. Byla jsem neustále smutná, ubulená, vytrojčená, a především ale strašně naštvaná. Nejednou jsem vzteky kopla do dveří nebo zuřivě mlátila polštářem o matraci (opět štkajíc, že jsem mohla být zrovna v tom kině nebo se miliskovat). Víte, píšu tahle slova a připadá mi, že vůbec nejsou o mně, natolik jsem vzdálená svému poporodnímu a labilnímu JÁ. 

Podle mě se šestinedělí podceňuje a my se soustředíme především na porod, protože věříme, že je to vrchol celého našeho těhotenství, zatímco ve skutečnosti se jedná o začátek v pravém slova smyslu. Zcela upřímně říkám, že radši budu třikrát za sebou rodit, než abych znovu měla takové šestinedělí. Pochopitelně nemají všechny novopečené matky tohle období tak náročné, některé z nás jsou však napůl psychopatkami, a proto to prostě hůř snášejí, a ještě se o tom rozepisují na internetu, aby se s nimi i ty poslední dobré duše, co jim zbyly, přestaly kamarádit. 

Nejspíš mi mnozí nevěří, že to všechno tak pitomě a nehezky prožívám, ostatně jsem se snažila pořád vtipkovat a tvářit se, jak jsem nad věcí, ale ve skrytu duše jsem byla v koncích a doufala, že si moje miminko někdo pochová a já budu moct chvíli dýchat (což se dělo a teď je úžasné sledovat, že mi nadále nevadí, když si osoby mně milé moje dítě chovají, ale zároveň mám potřebu to všechno očkem kontrolovat a těšit se, až mi ho zase vrátí). Nevnímat však moji nervozitu, nespokojenost a zoufalost by musel jen úplný ignorant. Každý den jsem se děsila toho následujícího, netušila jsem, co mám s miminkem celý den doma dělat. Když L. odcházel do práce, po tvářích se mi koulely slzy jako hrachy a měla jsem co dělat, abych se mu nepověsila na nohu a neprosila ho, aby zůstal. Muselo to být pro něj těžké, vidět mě takhle, ale určitě měl svou práci rád, protože vypadnout z té domácí atmosféry bylo jistě osvobozující (i přesto mi po pár hodinách psal, že by byl radši s námi doma, no chápete to?). 

Pořád jsem čekala, kdy to přijde, kdy se do svého dítěte zamiluji. Připadalo mi, že mám miminko jenom půjčené a hlídám ho, a každé noční kojení, pláč nebo i náznak nepohody jsem brala jako obtěžující a otravnou povinnost, kterou musím vyřešit, a pak zase jenom přežívat. Vnímala jsem, jako by mě někdo podvedl, protože takhle jsem se přece cítit neměla, tohle se mi přece nemělo stát. No, prostě jsem se koupala v sebelítosti a když mi L. řekl, ať už se uklidním a přestanu mluvit ošklivě (o tom kině a tak), cítila jsem se ublíženě. Tahle moje verze je zatím ta úplně nejhorší, kterou jsem zažila a dodnes nedovedu pochopit, jak jsem se mohla chovat jako robot a najednou na celé tři týdny ztratit přístup ke svým citům. 

Já jsem totiž obecně takový strašpytel, stačí, abyste mi v noci zhasli lampičku a já úplně vidím všechny ty příšery pod postelí a vrahy na balkoně. Hrozně jsem se bála, že už taková zůstanu. Dívala jsem se na to krásné, malé stvoření s očima tak hlubokýma, že to bylo až na záchranný kruh, víte, jako abyste se v nich neutopili. Říkala jsem si, že je to v pytli, že je sice fakt úžasný a neskutečně nádherný, ale když začne plakat (mně zásadně „řval“ a NIKDY „neplakal“), tak bych ho nejradši vrátila. A pak najednou, úplně bez přípravy, se na mě jednoho dne ten malý týpek usmál. Doopravdicky a zcela vědomě, a ve mně se něco zlomilo. Najednou jsem cítila to zamilování, o kterém jsem toho tolik přečetla, ale netušila jsem, že láska má i takovou podobu. Není to jako milovat chlapa nebo nové boty či kabelku, je to nepopsatelně stravující, a především naplňující pocit, který stoupá až k srdci a tryská ušima… 

I když moje miminko pláče (už „neřve“, ale fakticky „pláče“, protože se změnily moje city, a já se pídím po tom, proč brečí a hlavně, jak mu můžu pomoct), tak se na něj dívám a říkám si, že se nám fakt povedlo, i když se domnívám, že jsme ho počali pěkně společensky unavení po svatbě mé nejlepší kamarádky zmíněné výše. Samozřejmě, není všechno dokonalé, nejsou to pořád televizní momenty naplněné štěstím, jsou chvíle, kdy nahlas přemýšlím, jestli se ještě někdy vyspím, jestli kojení bude někdy jednoduché a jestli ještě někdy dovedu souložit bez toho, abych chvílemi neupírala zrak na chůvičku a neprosila ji v duchu, aby mlčela. Když jsem si miminko přinesla domů, jediný strach, který mě pohltil, byl ten o sebe a o náš vztah s L. Teď se bojím už jen o naše dítě a bojím se hodně. Když jdu s kočárkem, hypnotizuji auta, v podstatě brzdím silou vůle za ně. Také si přehrávám, jak bych se případně vrhla před auto, a naše dítě zachránila a pak bych mu z posledního dechu nahrála vzkaz, který by si mohlo přehrát až v plnoletosti. Bojím se očkování, bojím se horečky, bojím se v noci, bojím se o něj ve dne. Je to jiný typ strachu, než který jsem doposud poznala, protože najednou máte zodpovědnost za něco, co váží necelých pět kilo i s pročůranou plínou. 

Také cítím velkou sílu, protože co si budeme povídat, i kdybych si teď zaživa uřízla ruku a posypala si ránu solí, nebude to pravděpodobně ani zdaleka tak bolet jako porod. To je teď mimochodem můj nejtřeskutější argument. Jako že jsem prostě rodila, a tudíž jsem „superžena“, a tedy mě nemůže NIC zaskočit! L. vždycky koulí očima a melodramaticky zvolá: „Aaaa pozor, už je tady zase to machrování s porodem.“ Nato pak já hodím tu etudu o protlačení něčeho o velikosti melounu dírou malou jako citrón, a pak se většinou obejmeme a slíbíme si, že se budeme navždy milovat. Anebo se jdeme najíst nebo tak něco.

Věřím, že pokud se se mnou teď přestanete kamarádit, protože jsem vlastně dost psychicky narušená, tak to aspoň pročistí vody a já zjistím, kdo je fakt držák a kdo jen dělá kámoše, protože doufá, že fakt vyhraju na stírací los, a rozdělím se s ním o výhru. Je to možná taková moje emocionální exhibicionistická očista. Byly dny, kdy jsem dokonce nahlas vyslovila, že lituji toho, že jsme do toho s L. šli. Teď si nedovedu představit ani na vteřinu, že bychom neměli toho úžasňáka v našem životě, a vůbec ani jediným kouskem svého bytí nelituji, že jsme ho přivedli na svět. Ten koktejl pocitů, který se ve mně po porodu namíchal, byl pro mě poučný a v jistém slova smyslu mi i pomohl. 

Ukázal mi, že můj L. má nervy ze železa, a že v momentě, kdy já klesám ke dnu, je to on, kdo mě dokáže vytáhnout za culík nad hladinu a pořád mě mít rád. Moje pocity jsem mohla naplno vyslovit nahlas před svojí nejlepší kamarádkou a ona to přijala, zpracovala a nesoudila mě, pomohla mi to přežít. Nechci tu rozvádět, kdo všechno mě tehdy podržel, ať to tu nemáme jako na Oscarech, ale mé díky si zaslouží i další mí přátelé a také porodní asistentka, která už je prostě moje, kdybych NÁHODOU měla koule na to, být znovu těhotná a… ten zbytek. No, a naši. Ale ti jsou na samostatný článek, protože o andělech se dá psát hodiny.

Jinak, co se týče mateřské dovolené. Nebudu zmiňovat klasická klišé, že to vůbec není dovolená (protože já teď vůbec nepíšu blog s bábovkou v ruce od babičky, která má venku v kočárku můj odkaz budoucím generacím), ale teda řeknu Vám, je to VELMI náročný čas. A to jsem na téhle dovolené teprve tři měsíce (a k tomu dva bez dítěte, a to se nepočítá, tedy… nahnat ta těhotenská kila bylo také náročné, ale nevyrovná se to namáhavosti, jak je teď shodit). Trošku feministicky musím podotknout, že devadesát procent všeho je na ženách. Měli jsme tuhle s L. hádku, protože jsem seznala, že všechno dělám jenom já, a on si chodí cvičit a do práce, a vůbec dýchá, jí a pije jako by se nic nedělo, že jo! Jako vždy jsme to pak vykomunikovali a mně došlo, že to vážně takhle musí být a opravdu mi bude muset stačit, že můj partner chodí do práce, miluje naše dítě, dovede ho přebalit, vykoupat, obléknout a dělat s ním kraviny. Taky mi uvařit, když celý den jen kojím jako „debža“, protože spurt je spurt… No prostě, že těch deset procent práce je vlastně hodně a naše dítě teď momentálně potřebuje nejvíc ze všeho a ze všech mě (a moje prsa, je to vyloženě horňák). 

A když jsem naložená ve vaně a nemůžu si to užít, protože on tu huláká jako na lesy a L. ho houpe, vozí v košíku a mluví na něj, a pak třeba prohodí výhružku typu: „Hele, jestli chceš takhle řvát, tak já tě úplně klidně můžu taky nechat támhle pod hrazdičkou, že jo, mně je to jedno!” Já totiž cítím, že brečí, protože se mu někam ztratila máma, a tím pádem není mlíko, a to se takřka rovná konci světa. Takže ano, jsou dny, kdy L. přijde domů a já se musím držet, abych mu hned dítko nevrzla a nešla si po svých, protože když chlap přijde z práce, tak se mu prý má nechat čas na rozkoukání, vydechnutí a obligátní poškrábání… 

Být mámou je prostě strašně zodpovědná práce, která nikdy nekončí a vyznačuje se velkým, někdy ubíjejícím stereotypem (nakojit, přebalit, okomentovat váhu plenky a její obsah, stokrát zanechat genetickou stopu v podobě políbení na všechna možná nepedofilní místa). Je to ale taky neskutečně fascinující, že v pondělí mimino neví, že má taky prstíky a ve středu Vám najednou málem vyrve půlku vlasů. 

Tuhle jsem byla u rodičů, kteří jsou mimochodem naprosto, ale NAPROSTO ti nejúžasnější lidé pod sluncem a přála bych každému, aby se narodil zrovna takovým lidem. Jo – nit, nit jsem ztratila, no, takže jsem byla u rodičů a táta sledoval, jak dělám nad obličejem malého koniny, kterým se hrozně smál, neboť jsem nesmírně vtipná, což už nyní dovede náležitě ocenit. Táta mi řekl, že ten úsměv je úžasný a že by pro něj člověk udělal cokoliv a já jsem myslím doplnila, že bych se klidně postavila na hlavu, jen aby se moje dítě na mě usmálo nebo se roztomile (někdy dost děsivě) zalklo něčím velmi podobným smíchu.

Tohle je dlouhý příběh, jsem si toho vědoma, a pokud jste vydrželi číst až sem, tak Vám nejen děkuji, ale také pevně doufám, aby ten respekt a úcta, které ke mně jistě chováte, nezmizely, a my se mohli nadále kamarádit. Já teď totiž přátele potřebuji, tři roky budu na dovolené a budu mít spoustu času, takže mezi psaním knihy, zdravou životosprávou a taky spoustou chlastu (s mojí výdrží mám na mysli tak dvě skleničky vína), jakmile přestanu kojit, budu ráda za každé upřímné srdce.

Mimochodem jsem tohle psala asi tak na šestnáctkrát, naše dítě vůbec nechápe, že se tady právě rýsuje nadějná spisovatelská éra…

Lenka

Korektura: Milena Miškaříková

Foto: ilustrační

KT

Sepiš i Ty svůj příběh

Pokud bylo vaše šestinedělí nádherné budeš mít sepsanou krásnou vzpomínku a můžeš ji uložit do krabice s mašlí, kterou předáš svému děťátku. A pokud bylo vaše šestinedělí náročné, můžeš se z toho vypsat a projít samoléčbou. 

Svůj příběh mi můžeš poslat na email katka@katkatumova.cz anebo mi jen tak napiš, co sepsání s Tebou udělalo. Pokud se domluvíme, Tvůj příběh se objeví na těchto stránkách a pomůže i ostatním ženám, maminkám v jejich období po porodu. 

Katka Tůmová, autorka blogu Světlo a stín šestinedělí

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *