#14 Zkrátka, stojí to za to

Tak jo. Já to teda sepíšu. Sepíšu to pro všechny ty holky, co teď možná přemýšlejí, jestli bylo rozumné stát se mámou. Být dobrou mámou. Být samozřejmě tou nejlepší mámou. 

Dlouho jsem nemohla zasednout k papíru (ano, neumím zapisovat své myšlenky do počítače; přijde mi to takové neosobní, chrlit vlastní emoční výlevy do nějakého stroje). Všichni kolem mě mi říkali: „Nedělej to. Nepiš o období plném děsů, nejistoty a pochybností.“ O době, kdy se nálady mění neuvěřitelnou rychlostí. A někteří dokonce vznesli názor, že když si ostatní ženy přečtou o všech těch hrůzách (nejenom) v šestinedělí, tak to bude mít za následek pokles porodnosti v Čechách. 

Ale já to musím sepsat. Jednak jsem to slíbila, jednak já těm všem holkám, které se nacházejí ve stejně slaných slzách jako kdysi já, musím říct: „Holky, hlavu vzhůru, bude lépe. Všechno se usadí. Všechny si zvyknete na svoji novou roli, roli mámy, která své dítě miluje. Bezmezně miluje… Všechny brzo zvládnete dosyta napápnout Vaše miminka. Všechny budete za chvilku vzpomínat jen na ty růžové, hebké tvářičky a malé čiperné prstíky. Všechny brzo zapomenete, jak jste si říkaly, že by Vám teď bylo lépe někde daleko. Daleko od dítěte, které jenom pláče a Vy ani za mák netušíte, co ten pláč znamená. Daleko od nových problémů, které neumíte řešit.“

Mám za sebou dvě, vlastně tři šestinedělí. A každé bylo úplně jiné. Odlišné jako den a noc. Vlastně noc a den. 

První šestinedělí bylo plné obav a strachů. Strachů o zdraví mé krásné a vymodlené holčičky, mého anděla na Zemi. Narodila se po vyvolaném porodu. Z porodu si skoro vůbec nic nepamatuji. Jen její první pláč, na který jsem čekala. Jinak nic. Podařilo se mi ve sprše pod tekoucí vodou dostat do zvláštního transu, který odezněl snad až druhý den. Odezněl, anebo spíš jsem z něj byla drasticky vytržena zprávou dětské lékařky, která mi k posteli přišla oznámit, že moje holčička, můj vytoužený uzlíček lásky, přestal hýbat pravou rukou. Lékařka mi zprávu suše sdělila s pohledem upřeným do země. A zmizela. Vypařila se. Nechala mě tam s tou holou informací samotnou. To, co mi běhalo hlavou, si už nepamatuji. Jen vím, že to byla tisíc a jedna myšlenka. Všechny zamotané. Proč já? Proč ona? Co to znamená? Co to znamená pro nás všechny? Jak vypadá dítě, které nehýbe rukou? Bylo toho moc. Když úvahy proletěly hlavou, vzala jsem telefon a psala. Psala jsem Martinovi (tatínek mého dítěte), bratrovi, rodičům. Telefonovat, resp. mluvit o tom nahlas, jsem nedokázala. 

A pak mi toho drobečka přinesli. Byla krásná. Byla jedinečná. A já si řekla, že udělám všechno, všechno na světě, abych tu ručičku s drobnými prstíky rozhýbala. Hladila jsem ji. Šimrala. Zkoumala. A najednou jsem tak nějak tušila, že to zvládneme. Skutečně. Hlavně díky obrovské podpoře Martina, který si ani na vteřinu nenechal vnuknout myšlenku, že jí nehybnost zůstane, jsme to dokázali. Ona to dokázala. Celých pět měsíců s námi vydržela cvičit. Byla houževnatá – (a to jí zůstalo dodnes). Moje první šestinedělí tak bylo provázeno jejím pláčem při cvičení Vojtovy metody, problémy s usínáním, začínajícími problémy s bolením bříška a neustálým bojem o udržení laktace. Byla to doba samých kontrol u dětských neurologů a fyzioterapeutů. Doba plná strachu. Strachu o ni. Všechno časem odeznělo. Ale ten pocit strachu, ten ve mně zůstal. I nyní, v jejích třech letech se o ni až nezdravě bojím. Pozoruji každý její pupínek a tohle ve mně asi zůstane už napořád. Bude to zřejmě trvalou součástí nás a našeho vztahu. Ale zřejmě díky zaměření na moji dcerušku jsem neměla čas zabývat se ničím jiným. Ani sama sebou a mými problémy, mými niternými pocity, mým zdravím. 

Celé šestinedělí jsem silně krvácela a měla jsem pocit, že je to takhle normální, běžné, že se nic neděje. Dělo. Uvnitř mě zůstal zbytek něčeho, který dělal neplechu. Nepomohly injekce s oxytocinem, po kterých mi akorát popraskala kůže na zadku a dřevěněly nohy jako po doběhnutém maratonu. „Nedá se nic dělat, musí se udělat revize dělohy,“ rozhodla moje lékařka. Zákroku jsme se museli zúčastnit všichni tři – moje holčička kvůli kojení a partner, který za mě zaskakoval při péči o ni v době, kdy jsem byla na sále. Všechny mé kamarádky, které prošly porodem, mě přesvědčovaly, že se jedná o banální problém, že to podstupuje snad každá druhá rodička. „Dobře, nebudu se bát,“ dodávala jsem si odvahu v předtuše něčeho zlého. 

Nastěhovali jsem se do placeného nadstandartního pokoje gynekologického oddělení porodnice, ve které můj andílek přišel na svět. A čekali. Holčička nervózní z mumraje a cizích lidí, kteří do pokoje vcházeli a vycházeli. Já nervózní ze zákroku a situace, která nastane poté. Martin nervózní z nás všech… No, mám-li to zkrátit a nestrašit, dopadlo to tak, že nás po krátké operaci hodlali nechat v nemocnici minimálně do dalšího dne. Vyskytly se komplikace, které mi nikdo nepřišel vysvětlit. Nakonec jsem v půl jedenácté večer podepsala revers (pouze sestrám sloužícím na oddělení, protože lékařka odmítla vstát z postele svého pokoje) s příslibem, že hned ráno dorazím na kontrolu, budu užívat antibiotika v tabletách a budu na sebe opatrná. Takže po jednom ukončeném šestinedělí po porodu nastalo další šestinedělí po operačním zákroku, další silné krvácení díky krevní sraženině a v neposlední řadě další kontroly u lékařů a antibiotika zamezující infekci. Ale vlastní pocity už jsem měla relativně pod kontrolou, laktaci podpořenou homeopatiky (ano, opravdu fungují a nám zkrátila vždy období růstových spurtů minimálně o polovinu). A už jsem se smiřovala i s faktem, že mateřská dovolená žádnou opravdovou dovolenou, kdy budu vysedávat v kavárnách s knížkou v jedné ruce a kočárkem v ruce druhé, nebude. 

Byl to celkem fičák. V žádném případě neplatilo ono: „Přežij šestinedělí a pak bude klídek a pohoda.“ Bohužel. Trvalo mi, vlastně nám oběma dospělákům, minimálně půl roku, než jsme si našli nějaký pevnější harmonogram dne, který nám pomáhal vše zvládnout. A když už jsme si říkali: „Paráda, už to má nějakou posloupnost,“ přišla vždy nějaká změna. Například si velmi živě pamatuji na první růstový spurt (kolem šestého týdne věku dcerky) a s ním související neustálé kojení a hladový pláč. Situace nás o půlnoci dohnala k tomu, že jsme vyndali kočárek – (bohužel jsem v té době ještě neznala kouzlo šátkování a nošení dětí na svém těle), dítě jsme pořádně zabalili snad do všech dek, co se v naší blízkosti nacházely, a vyrazili jsme ven s cílem uniknout tomu nelidskému křiku, který se v prostoru čtyř stěn zdál být životu nebezpečný. Venku na čerstvém vzduchu se děťátko opět proměnilo v našeho vysněného hodného andílka. „Vidíš, zvládáme to,“ často jsme opakovali jeden druhému. Tak často, abychom tomu sami uvěřili. Ale jen se vyřešil jeden problém, objevil se další. 

Velké obavy jsem měla z toho, zda zvládnu dítě kojit mateřským mlékem tak dlouho, jak si přeji a bez pomoci flašky, podle vzoru dokonalé matky z letáků a časopisů, které na mě vykukovaly snad na každém rohu – v každé trafice a každé čekárně. A přesně v této době jsem si dala závazek, že pokud budu mít někdy další šanci, další dítě, nebudu lpět na všech těch heslech letáků, internetových diskusí, doporučeních mých drahých kamarádek. Příště se nebudu stresovat spoustou věcí. Nenechám se vtáhnout do mediální masáže boje za bezchybnou matku. Udělám vše pro blaho dítěte, ale také pro sebe. Slíbila jsem si, že se naučím více důvěřovat sama sobě, své vlastní intuici, vnitřnímu hlasu. Ano, kamarádky to zcela určitě se mnou myslí dobře, však to jsou také kamarádky, ale každá z nich, každá z nás, má doma svého jedinečného a unikátního drobečka, který má jiné potřeby i jiné reakce. 

Tu druhou šanci jsem dostala. Po dvou a půl letech se mi narodil syn. Opět vyvolávaný porod, ale jiná porodnice, jiný průběh, jiné pocity. Jiné šestinedělí. Tentokrát si pamatuji všechno až do posledního detailu. Pamatuji si, jak mi ho nechali ležet zabaleného na mém bříšku tak dlouho, jak jsem si přála a jak to jen bylo možné. Při porodu se přišlo na přirostlou placentu, takže tentokrát jsem začala krvácet ještě na porodním sále, uzavřelo se hrdlo a placenta zůstala uvnitř. Lékaři mě uspali, placentu vyndali pod narkózou a dělohu vyčistili. Před uspáním se opět dostavil strach. Zase nějaké komplikace. Co přijde dál? Bude muset být opět mé dítě (minimálně) první noc bez mé přítomnosti, jako jsem to zažila s dcerkou? Znovu mi pak někdo přijde oznámit, že se něco přihodilo? Nanovo nás místo společných radovánek čekají ordinace všech možných specialistů? 

Ten pocit úzkosti, co mě tam přepadl, si budu pamatovat do konce svého života. Stejně tak moji vztaženou a roztřesenou ruku, kterou jsem vyslala k jedné ze sálových sester. Asi úplně nechápala mou paniku a strach. Ale nedala to na sobě znát. Sametovým hlasem a pohlazením mi vrátila odvahu. A opravdu, tentokrát se žádné drama nekonalo. Jako u předchozího porodu jsem se nezvedla z lůžka kvůli krvácení a na pokoj se vrátila s pocitem, že mě přejel parní válec. Ale chlapečka mi dětské sestřičky chodily pravidelně ukazovat a přikládat, mluvily se mnou, opečovávaly nás oba. 

Ani druhý den nepřišla žádná pohroma. Ba naopak.  Z postele jsem se zvedla sama, sedla jsem si, najedla se, k večeru si dala krátkou sprchu. Všechno bylo úžasné. Klid na pokoji mi dával velký prostor pro vychutnávání každé chvilky s klučíkem. 

Konečně. Konečně vím, jaké je to krásné, klidné a úžasné, držet miminko v náruči, povídat si s ním, mazlit se. Nemuset sledovat čas, abychom stihli všechno odcvičit. Byla to balada. Krásný pocit naplnění. Pochopení podstaty mě samé. A obavy z toho, zda mohu svou lásku, svoji pozornost spravedlivě rozdělit mezi obě mé děti, ty padly okamžitě. Ano, někdy jsou dny, kdy se více věnuji jednomu z nich, ale oběma se snažím stejným dílem dát svou lásku, pozornost i mateřskou náruč. 

Zkrátka, stojí to za to…

Klára

Korektura: Milena Miškaříková

Foto: ilustrační

KT

Sepiš i Ty svůj příběh

Pokud bylo vaše šestinedělí nádherné budeš mít sepsanou krásnou vzpomínku a můžeš ji uložit do krabice s mašlí, kterou předáš svému děťátku. A pokud bylo vaše šestinedělí náročné, můžeš se z toho vypsat a projít samoléčbou. 

Svůj příběh mi můžeš poslat na email katka@katkatumova.cz anebo mi jen tak napiš, co sepsání s Tebou udělalo. Pokud se domluvíme, Tvůj příběh se objeví na těchto stránkách a pomůže i ostatním ženám, maminkám v jejich období po porodu. 

Katka Tůmová, autorka blogu Světlo a stín šestinedělí

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *