#12 Žádnej chlap si nedokáže představit jak náročný a moc silný období to proženskou je…

Když jsem čekala Cézara bylo mi 33 let. Nepovažuju to za důležitý, ale druhý těhotenství jsem prožívala ve 35 letech, a to se dřív považovalo za rizikový. Dneska je to normální, ale myslím si, že co se sil týká, je to trochu znát. Určitě tu hraje roli i kondice a taky opotřebovanost z prvního porodu i záhul s dítětem.

Obě těhotenství jsem snášela dobře. Hlavně psychicky jsem se cítila fajn. Každý z nich si však vybralo svý. První těhotenství bych přirovnala k vytržení ze stereotypu. Konec pracovního vytížení – věnovala jsem se zábavě. Lítala jsem po Praze s foťákem, skládala básničky, hodně četla, prostě veget. Kolem osmýho měsíce těhotenství mě zradila záda, ke konci jsem už chodila bolestí v předklonu a musela hodně odpočívat.

V druhým těhotenství mě potrápila kýla, kterou jsem tejpovala. Kýla se projevovala pícháním do břicha, těsně nad pupíkem, což mi znemožňovalo pohyb. To bylo s naším živelným synem docela nepříjemný. Tak jsem to prostě musela vydržet a stahovala jsem břicho, jak sedalo. Každý den jsme chodili na procházky. Syn potřeboval unavit, abychom si po obědě alespoň na chvilku oba lehli, což jsem opravdu potřebovala. Ke konci těhotenství se kýla paradoxně zlepšila, nevím, jestli to bylo mou kondicí nebo jak dítě sestoupilo níž, ale už to nebolelo tolik.

Na první porod jsem nebyla ani připravená, ani informovaná. Nevyhnula jsem se internetu, to bych lhala, ale záměrně jsem nic nestudovala, abych sama sebe nevyděsila. Jestli se na něco u sebe můžu spolehnout, pak je to instinkt a tím jsem se nechala vést. Předpokládalo se, že budu mít velký děti, a to se na mně trochu podepsalo.

Porod Cézara

Rozhodla jsem se rodit U Apolináře, mojí prioritou bylo, aby bylo co nejlépe postaráno o dítě, já jsem v tu chvíli byla až na druhým místě. Jsem takový ten typ „co by kdyby“ a nemocnice U Apolináře mě v tomhle smyslu uklidňovala.

Prostředí tedy nic moc, porodní boxy oddělené jen panely, takže bylo všechno slyšet, sociálky netřeba komentovat… to jsem ale věděla, byla jsem se tam podívat a nevadilo mi to. U Apolináře jsme měli známou, která nám pomohla s papírováním, a pokud bych měla říct, v čem jsem měla výhodu, pak tedy v tom, že když jsem zmínila její jméno, chovali se ke mně všichni líp.

Na posledních kontrolních monitorech mi bylo řečeno, že pokud neporodím spontánně během víkendu, tak mi budou porod v úterý vyvolávat. To by znamenalo týden přenášení. No, to bylo něco na mě. Nechtěla jsem nic nepřirozenýho. Tak jsem rozhodila sítě a začala čerpat informace, jak bych tomu mohla pomoct sama. Vyzkoušela jsem všechny babský rady.

Začala jsem výšlapem. Vyšlápli jsme s Ním ty schody ke kyvadlu na Letnou. Nahoře jsem běžela a smála se úplně nahlas, pamatuju si, jak na mě On koukal, jestli nezačínám bláznit, ale byl to krásnej okamžik. Byl listopad, chladno, večer, svítily jenom ty oranžový lampy a pod náma byla celá Praha. A pro mě to bylo, jako bych nabrala novou energii. To byl moment, kdy jsem se na porod přes všechen ten strach z neznáma, začala těšit. Přišli jsme domů, napustila jsem si vanu, celý těhotenství jsem se jen sprchovala, takže tohle bylo za odměnu. On mi nalil skleničku červenýho a mně bylo fakt dobře, a i na to „nejlepší“ došlo. Jsem poctivá a vyzkoušet se má všechno.

Druhej den se po úporným a bolestivým porodu narodil Cézar. Nebudu popisovat detaily, snad jen to, že všechno šlo ukázkově, než se Cézar zasekl a nešel ven. Sil ubývalo, rodila jsem opravdu dlouho a bez úspěchu. Nechtěla jsem ani epidurál, ani žádnou chemii. Najednou bylo všude více světel, dítěti se už uvnitř nelíbilo, od té doby bylo dítě v popředí zájmu, všechno bylo děsně rychlé… Moje oči těkaly z Něj na monitor, kde jsem neviděla srdeční ozvy dítěte. „Co se to sakra děje?“ blesklo mi hlavou. Nakonec musel pomoct oxytocin, cévkování a spousta dlouhých jehel. Porod byl zakončen kleštěmi. Byla jsem
v šíleným stavu, bylo mi strašně zle, bez emocí, bez přiložení dítěte k prsu, všechno mi bylo úplně jedno. Chtěla jsem vědět, jestli žije a víc mě nezajímalo. On byl u porodu, tiše, bez negativních pohledů a běsnění mi dodával obrovskou dávku klidu, že to zvládnu. Říkal mi, kdy přijde kontrakce a tiše trpěl se mnou. Viděla jsem, že jsou Jeho oči, který jsem po celou dobu sledovala klidný, a že jedítě tudíž naživu.

Záhy mi přinesli Cézara: „Maminko, máte krásného, velkého chlapečka, ale… má nějakou vyrážku, zatím nevíme, co to je, ale to se skryje v létě pod tričkem a v zimě to nebude vidět.“ Přinesli mi ho už zabaleného. Dívala se na mě zubožená kuželka zabalená do deky a zavinovačky. Jmenuje se Cézar a je to kus – 3940 g. Dneska, když se na ten jeho obličej a výraz dívám na fotce zpětně, a srovnám ho s dcerou, je vidět, že to pro něj nebylo snadný. Porod měl být zakončen císařským řezem, ale nebyl volný sál. To je asi jediný, za co jsem ráda, že když jsem si tolik vytrpěla, tak si to aspoň všechno pamatuju.

Vyrážka byla po celým hrudníku a kus i na pažích, vypadalo to divně, červeně a jako rudej flekatej otisk. Zpětně jsme se s Ním shodli, že nám to bylo úplně jedno. Jenže taková vyrážka nevyjasněného původu medicínu zajímá. Na Cézara se chodilo dívat několik doktorů až na pokoj, a dokonce přijela i primářka z polikliniky na Karláku, kožní specialistka. Naštěstí vyrážka každým dnem mizela. Cézar ještě musel absolvovat fototerapii kvůli žloutence, prostě si vybral všechno. Přesto nás ale hnali na Karlák, abychom šli na stěry a vyloučily se plísně a podobně. Tenkrát jsem byla hloupá, měla jsem trvat na tom, aby si pro stěry přijeli sami, nevěděla jsem, co to bude znamenat. Byla jsem přece jen po klešťovým porodu a každý krok pro mě znamenal nesnesitelnou bolest, krvácení a nepříjemný pocity.

Čtvrtej den po porodu ráno mi oznámili, že až malého vyšetří, mě překontrolují a bude vše OK, propustí mě a pošlou na ten Karlák. A najednou to proběhlo strašně rychle. Všem to nejdřív trvalo, nic jsem nevěděla, byla zmatená a pak mi řekli, že mám být ve dvanáct u primářky na Karláku, a to jsem neměla ani sbaleno, ani výstupní zprávu. Tenkrát jsem tam kamarádila s holkou na pokoji, do té doby bylo všechno fajn, i přes tu velkou bolest jsme se radovaly z dětí. Holky byly svolány na chodbu, aby dostaly poslední rady, jak a co s miminkem a dárkový balíčky. To mi tehdy bylo strašně líto. Můj balíček ležel na posteli a já jen koukala, jak se tam radí a ptají se na to, co je zajímá.

V tu chvíli mi řekli: „Tak můžete, tady máte zprávu.“ A já Mu volám, jestli už? A on: „Už? Aha, a musíme na ten Karlák.“ Najednou jsem měla slzy na krajíčku, ale Cézar byl v klidu, tak to mě udrželo nad vodou. On přijel rychle. Byli jsme zmatení, měli jsme moc zbytečných věcí. Do tý doby jsem se cítila dobře, ale tenhle stres mě rozhodil. Na Karláku jsme nemohli zaparkovat, „seděla“ jsem celá orosená na sedadle a modlila se, aby byl Cézar v pohodě. Přišli jsme na polikliniku, nejel výtah, tak jsem absolvovala cestu do schodů a potkávala ty šedivý nemocný obličeje lidí a já si říkala, co tu sakra s tím miminem děláme…No, stěry po kultivaci dopadly dobře. Dodnes nevíme, co to bylo, ale pravděpodobně něco z plodový vody. Dnes trpí sem tam na ekzémy, tak to byl možná i nějaký předvoj. Každopádně, nic hrozného.

Domů jsme šlapali do schodů do třetího patra, to už jsem opravdu neměla sílu. Šla nám naproti sestřenice a já jí padla do náruče a rozbrečela se.

Šestinedělí

Jako první si pamatuju nádherný euforický pocity energie a neskonalého štěstí. Jsem doma, máme miminko, je to náš miláček, něco, co je z nás obou –zázrak. Jsme rodina.

Všechno je ideální, mám to za sebou, pane jo… já mám dítě, jsem máma, jsem tak důležitá!

A pak to na mě padlo. Těžký stresový porod se prostě na mně nějak podepsat musel. Začalo to pocity strachu. Obrovský nezvladatelný strach, že o miminko přijdu, že nic krásnějšího, než mít tohle stvoření na světě není. Tenhle pocit narůstal asi s vyplavováním všech těch stresových hormonů.

Jediné, za co děkuju svému tělu je fakt, že kojit jsem začala i po klešťovém porodu hned. Prsa mi praskala ve švech už v porodnici až mi z toho bylo zle.

Nikdo mi tehdy neřekl, že bych měla nosit podprsenku, probudila jsem se v porodnici s promáčenou košilí a šílenou zimnicí, myslím, že jsem měla blízko k zánětu, ale byla tam sestra, která mi hodně pomohla. Obecně si myslím, že oddělní šestinedělí U Apolináře je skvělý díky sestrám, který dělají s kojením zázraky. Jsou tam už dlouho, takže jsou „své“, ale když si k nim člověk najde cestu a respektuje je, hodně se od nich dozví. Před těhotenstvím jsem o kojení nepřemýšlela, věděla jsem, že neexistuje nic přirozenějšího. Dneska už vím, že existuje snad tisíc problémů s ním spojeným. Je to takový malý zázrak, který stojí hodně trpělivosti, psychický odolnosti a v mým případě i bolesti kvůli tvaru prsů. Z rad od apolinářských sester jsem čerpala hodně i doma. Kojení jsem si zapisovala, mlíko odsávala, prsa nahřívala a sprchovala, zamrazovala velký přebytky mlíka a kojila o sto šest. Přes velkou bolest, kdy mi On říkal, ať už se na to vykašlu. Moje pocity strachu se ve mně násobily. Cítila jsem se strašně vyčerpaná, všechno na mě padalo, jak se ten porod zhatil, byla jsem unavená a pořád se mi hnaly slzy do očí a já nevěděla proč. Jen jsem opakovala, že o něj nechci přijít a že je krásný. Vygradovalo to v den, kdy jsem šla na záchod a nepoznávala se. Najednou jsem měla pocit na omdlení a takovou úzkost, že už to nezvládnu. Zavolala jsem Ho, že se se mnou něco děje. No, bála jsem se po tom pátrat a On přišel na to, že je to tzv. „baby blues“. Stav po porodu, který přichází přibližně po třech dnech od porodu a že tím prochází tak 50 procent rodiček. Lepší se to asi do týdne až dvanácti dní a pak to vymizí. Pokud se s tím prý nepracuje, je to nebezpečné a může to přejít do deprese. Tak jsem si to taky přečetla a uklidnila se, i když mi to nebylo příjemný, musela jsem si to přiznat. Dobře se o mě postaral. Sebevědomě řekl, že to zvládneme a vyhnal mě na procházku, což se doporučovalo v článku. Taky jsme o tom dost mluvili, On na to moc není, takže to pro Něj muselo být náročný. Vím, že jsme tenkrát obešli jen jeden blok kolem baráku, víc jsem nezvládla, ale bylo mi líp.

Odešlo to, jak to přišlo. Hodně mi pomohla i máma, která mi vařila a pomáhala s Cézarem, když už On musel po týdnu do práce. Ještě půl roku mi krvácel jeden steh, nezvládala jsem ani delší procházky, ani svoje partnerský povinnosti. Byla jsem opravdu totálně rozsekaná. Ale gynekoložka chválila zašití a vše se dobře hojilo.

Cézar byl nacpanej k prasknutí, dětská doktorka nás zase chválila za to, že krásně prospívá a až na šílený trable s prdama byl usměvavej a spokojenej. Teď, když to píšu, kouká a povykuje na mě vedle syna ještě dcera. Tenkrát jsem se ale tiše a tajně zapřísáhla, že tohle už nikdy nechci zažít znova.

Mercedes

Sotva jsem se vzpamatovala z porodu a začala zase trochu svobodněji žít, sem tam něco pracovat a tělo hodila do pohody, zjistila jsem, že jsem těhotná. Tenkrát, když jsem na to přišla, přivydělávala jsem si o víkendu v malý rodinný vinotéce. Byli tam na mě moc hodní, ten den se mě majitelka zeptala, co se mnou je, jestli je všechno v pořádku. Seděla jsem venku na zahrádce na sluníčku a datlovala do mobilu věci kolem těhotenství a čekala na první hosty. Dneska už si to přiznám, byla jsem z té zprávy jako opařená. Nebyla jsem na to připravená, přestože jsem v duchu další dítě moc chtěla, po tak strašným porodu jsem na to neměla „koule“.

Ale devět měsíců těhotenství je dost dlouhá doba, začala jsem se těšit a chystat si pozvolna hlavu na to, že to zvládnu. Každopádně k tomu dopomohl i fakt, že jsem čekala holčičku, mít páreček byl můj tajný sen. Ve výstupní zprávě od gynekoložky mám na začátku po potvrzení těhotenství napsáno: „Bojí se porodu, pravděpodobně vyhledá psychologa.“ A na konci: „Je v dobré náladě, vyrovnaná.“

Porod Mercedes

Moje těhotenství opět dospělo do fáze, kdy jsem už chtěla, aby šlo dítě ven, to si myslím, že je od přírody dobře zařízený. Poslední kvartál jsem lítala kolem Cézara ještě intenzivněji, abych si s ním užila poslední chvíle jeho jedináčkovství. Psychicky jsem byla plná energie, každý den jsme chodili na procházky, kýla byla lepší. Poslední ultrazvuk hlásil opět obra, měla jsem dohodnutého doktora, který rodil Cézara, a to mi dodávalo klid.

Přišly kontrakce. Bohužel, byly Velikonoce a doktor mi nezvedal telefon a já jsem se cítila nejistá. Za každou cenu jsem nechtěla, aby mě z porodnice vrátili, že je ještě brzy a máme jet domů (jako se to stalo u Cézara). A taky jsem pořád doufala, že se doktor ozve.

Neozval…

A tak když jsme přijeli k Apolináři, byla jsem otevřená na sedm prstů. Velkoučást kontrakcí jsem si prodýchala už doma, bolelo to pekelně, ale v domácím prostředí to bylo tak nějak snesitelnější, a když si to vybavím zpětně, bylo to takový prožitější. Do hodiny a půl byla Mercedes na světě. Kontrakce byly strašně silný a hodně bolestivý. První zatlačení proběhlo tak, že jsem byla už na lehátku a doktor se teprve chystal do pláště a já křičela, že už tlačím, šlo to strašně rychle. A tak mi řekl, poslouchejte svoje tělo a tlačte. Už jsem věděla jak, o to to bylo snazší. Měla jsem štěstí na doktora, který mimo jiné jezdí i se záchrankou, a to dobrovolně. A u příjmu i na sestru, která při kontrakcích zapisuje ty jejich nezbytnosti, což je šílený. Tenkrát u Cézara to nebyla fajnová paní. Doktor byl klidnej, harmonickej a chválil mě.

Když mi Mercedes přiložili, byl to nejkrásnější okamžik mýho života. Brečela jsem štěstím a jak jsem emotivní, tak jsem jim děkovala, chválila je a sebe a jí, prostě se ze mě sypaly pocity štěstí jeden za druhým. Mercedes byla a je nádherná, velká, macatá a přitom něžná. Okamžitě se přisála a u toho mě šili, při tom jsem volala mámě. Byla to neuvěřitelná euforie. V ten den a i později jsem se dívala na fotky, jak držím Mercedes v náruči po porodu a říkala jsem si,že když by mi někdo zaručil, že to bude takhle, rodila bych každý rok. A pak taky ještě jedna pro mě překvapivá myšlenka. Já bych na to neměla odvahu, ale pochopila jsem ty ženský, co se rozhodnou rodit doma. Jakmile se vše uklidnilo, dostala jsem šílenou zimnici, která nešla zastavit, stává se to často, organismus se vyrovnával s tou prací, kterou to tělo muselo zvládnout. On stál vedle mě a říkal, jak je krásná a měl slzy v očích.

Šestinedělí s Mercedes

Stahování dělohy v porodnici pekelně bolelo, při tom druhým dítěti je to horší, ale já si moc dobře pamatovala větší bolest po kleštích, tak mi to nepřišlo tak děsný. S Cézarem jsem nebyla schopná sedět bez pomoci kruhu celý šestinedělí a ještě dýl. S Mercedes jsem se neuvěřitelně rychle dávala do kupy. Asi tam byl taky ten fakt, že jsem strašně toužila fungovat i pro Cézara, který byl na pár dní u našich a chyběl mi. Ale jak se postupně s kojením vyplavuje gigantická dávka hormonů, zamilovávala jsem se do malý víc a víc. Ještě den předtím jsem si nedokázala představit, jak budu mezi ty dva dělit svou lásku, a nakonec to přišlo samo a přirozeně. Je to hustý, je to prostě rovnej díl. Sto na sto procent.

Mlíko nastoupilo hned druhý den, sestra to ověřovala, nechtěli mi věřit, že tak rychle. Tak si Mercedes dávala hned a teklo to z ní na všechny strany, jak se přežírala. Opět mě nastartovaly hormony a já měla energie na rozdávání. Na pokoji jsem byla se dvěma Vietnamkama. A musím říct, že ve dvanáct v noci už jsem je musela korigovat, protože jsem měla vyhučenou hlavu a ničemu jsem nerozuměla. Nechala jsem si dovézt sluchátka a dívala se nonstop na všechny díly Modrých stínů. To mě doma dohonilo. Pomalu přicházel takový ten pocit: „Uf, jsem doma a mám to za sebou.“ Kojení šlo tentokrát hladce a zařekla jsem se, že nebudu odsávat a vše nechám na Mercedes. První, co mi bylo líto, byl Cézar, který prožíval svoje první dny se sourozencem a byl na mě naštvanej. Jednak jsem nebyla delší dobu doma a pak jsem byla s někým jiným a pořád kolem něj skákala. Snažil se ji mít rád, ale podle mě ji bral jako vetřelce. Museli jsme ho kontrolovat, pořád ho mít na dohled. Jakmile jsem kojila, byl u nás a skončilo to blbě a pláčem obou dětí. Tyhle začátky byly náročný. No a opět se dostavilo baby blues, což jsem teda tentokrát nečekala, ale zase jsem už věděla, o co jde. Byla jsem nevrlá nebo spíš taková vysílená a nervózní, abych všechno dobře zvládla, prostě protivná, důležitá matka.

Soužití dětí bylo náročný, byla jsem rozervaná na dvě strany a snažila se rozdat všem. Všichni kromě dětí mi vadili, přitom pro mě dělali maximum, hlavně On a rodiče. K tomu na mě dolehla únava. Naštěstí Mercedes v noci spala šest a tři hodiny, což mi hodně usnadnilo život. Tady v tom momentě je jediný okamžik, na který hodně nerada vzpomínám. Jeli jsme k doktorce na první prohlídku Mercedes a měli tam být včas. Skončili jsme v zácpě na magistrále a přijeli pozdě, dopadla na nás brutální nervozita – Cézar se na něco pořád ptal a Mercedes brečela. A my jsme se v autě pohádali i před dětma jako koně. Chtěla bych na ten moment zapomenout, myslím si, že jsem si to nezasloužila, za to všechno.

Žádnej chlap si nedokáže představit jak náročný a moc silný období to proženskou je. A doporučila bych všem, aby prostě zatli zuby a byli na ty svoje ženský hodný. Je toho na ně na začátku moc, tělo je v pořádným záhulu a hormony ovládají jejich mysl a činy. Děti jsou v popředí, je to pud. Postupně jsme se sžívali, hledali jsme funkční systém a domácnost se zklidňovala. Cézar je dost emotivní a plnej lásky, takže ji chvíli mazlil a chvíli jí mačkal prstíky, dneska je Mercedes skoro deset měsíců a je to o hodně lepší. Ale stejně s tím občas bojuje, jsem na ně pyšná. Už si spolu začínají hrát a Cézar o Mercedes pečuje.

A já jsem ráda, že na tyhle momenty nikdy nezapomeneme, máme se rádi.

Broňa

Korektura: Milena Miškaříková

Foto: ilustrační

KT

Sepiš i Ty svůj příběh

Pokud bylo vaše šestinedělí nádherné budeš mít sepsanou krásnou vzpomínku a můžeš ji uložit do krabice s mašlí, kterou předáš svému děťátku. A pokud bylo vaše šestinedělí náročné, můžeš se z toho vypsat a projít samoléčbou. 

Svůj příběh mi můžeš poslat na email katka@katkatumova.cz anebo mi jen tak napiš, co sepsání s Tebou udělalo. Pokud se domluvíme, Tvůj příběh se objeví na těchto stránkách a pomůže i ostatním ženám, maminkám v jejich období po porodu. 

Katka Tůmová, autorka blogu Světlo a stín šestinedělí

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *