#13 Bum. Tady to máte, rodičové vymodleného miminka…

Stát mámou jsem se chtěla odjakživa. V pětadvaceti jsem se vdávala, v šestadvaceti jsme začali pracovat na miminku. Nepřicházelo. Dlouhých čtrnáct let. Je konec roku 2015 a já jsem těhotná. Ač je mi čtyřicet, všechno probíhá skvěle. Chodím do práce, cvičím a hlavně se neskutečně těším na roli mámy. 

Blíží se to, začínám přemýšlet o porodu. Těším se na něj, nebojím se. Proč taky? Vždyť pak už budu navždy mámou svého chlapečka. Nejsem nijak alternativní, přesto ke konci těhotenství začínám přemýšlet o setkání s dulou a chci být připravena na ten nádherný zážitek zrození. Manžel, ač se taky moc těší, je stále spíše rezervovaný a očekává, co mu nová role přinese. Nicméně, už teď je jasné, že i když byl k přítomnosti táty u porodu spíše zdrženlivý, nenechá mě v tom samotnou. 

Po návštěvě porodnice a setkání s příjemnými porodními asistentkami, které si získaly mou důvěru, se rozhoduji, že u porodu dulu mít nebudu, a i tak už se neskutečně těším na den D. Ten však nepřichází a čekání je stále náročnější. Asi není náš princ ještě připraven. Z důvodu těhotenské cukrovky a větší předpokládané váhy prince je den D stanoven lékaři a já nastupuji do porodnice k vyvolání porodu. Tuším, že připravený porodní plán s dulou dostane na frak.

Tak jo, strávím tu jednu noc a vysněné úterý je tady. Dnes budu držet to naše největší štěstí v náruči. Jak já se těším! Budeme konečně kompletní rodina. Puzzle nám zapadnou do sebe a všecho bude dávat smysl.

V pondělí dostávám svou první dávku pilulí a informaci, že se to rozběhnout může, ale spíš nemusí. Večer trpím neskutečnými bolestmi, ale jsem ujištěna, že porod to ještě není. Po další dávce léků se mi nějak daří usnout. Sama chci nabrat energii na nejkrásnější den v mém životě. Nemohu se dočkat úterního rána.

Je tady. Dvacátý třetí srpen 2016. Po další dávce pilulí se stěhuji na porodní sál a volám manželovi, že už může přijet. Než dorazí, jsem na sále, kde se pomalu rozbíhají kontrakce. Když manžel dorazí, trpím už celkem slušnými bolestmi, ale je mi skvěle a šíleně se těším. Kdy budu držet našeho Honzíčka v náruči? Je téměř jisté, že to bude dnes. Už se nemůžu dočkat, až ho uvidím. Bude krásný? Jaké bude mít oči a vlasy?

Jsem připravena na přirozený porod a vím, že to bude neskutečný zážitek. Stále se těším a jsem odhodlaná si to užít. Dnes přece budu maminka.
Na porodní sál dochází občas porodní asistentka, ale víceméně jsme tu s manželem sami. Povídáme si a je nám skvěle. Oba se moc těšíme.
Odpoledne jsou kontrakce tak silné, že měním názor a blahořečím epidurálu. Ten bolest změní na snesitelnou a my jsme zase sami dva (tedy vlastně tři), povídáme si o všem možném a smějeme se. Zatímco já hopsám na balónu, manžel si zkouší porodní lůžko a vozí se nahoru a dolů. Čas tak nějak plyne sám a my si takhle užíváme naposledy jeden druhého. Je nám skvěle.

Střih. 

Porod je tady. Bolesti jsou neskutečné, na sále už je porodní asistentka a asi i lékařka. Od teď už si toho moc nepamatuji. Věděli jsme od začátku, že náš chlapeček bude mít větší hlavičku. Dokonce jsme na to téma často žertovali. V tomhle momentu si myslím, že lékaři, kteří mě kontrolovali v průběhu docházení do poradny, chybovali a velikost podcenili. V tuto chvíli ještě netuším jak moc.

Nevím, kolik je hodin a jak rychle čas utíká nebo neutíká. Každou kontrakci prodýchávám za nepřetržité pomoci manžela. Drtím mu ruku, teď už snad v kuse. Začínám předvídat, že mnou očekávaný krásný porod se protentokrát nekoná. To ale ještě netuším, jak moc jiné to bude.

Bolí to strašně. Ale nevadí, na konci bude krásné zdravé miminko a o to tu teď přece běží. Ztrácím sílu, cítím nervozitu nemocničního personálu i manžela. Potřebuji si odpočinout. Aspoň na chviličku: „Můžu?“ „Ať Vás to ani nenapadne,“ zaslechnu ještě odpověď. Pak už téměř nic necítím a vidím své tělo, jak bojuje. Dívám se na sebe shora a slyším se, jak pronáším tahle slova: „Já už tady s vámi nejsem.“ Nervozita mého milovaného a statečného manžela by se dala krájet. Objímá mě a do ucha mi celkem drsně řekne něco, co mi zmobilizuje všechny síly, vrátím se, kam patřím a tlačím. 

Je na světě. Jsem máma. Něco se děje! Proč ho nemám na sobě, tolik jsem si to přála. Proč neslyším našeho Honzíčka plakat? Proč jsou všichni nervózní? Proč je tady tolik lidí? Pane Bože, co se děje? Proč je manžel bílý jako stěna a nic neříká? Otáčím se a poprvé vidím své děťátko. Je nádherné. Jsem maminka. A ty přece zvládnou všechno. 

Uvědomuji si, že očičko, které vidím, není vidět. Je strašné ticho a nervozita všech by se dala krájet. Vidím jen zvláštní val přes něj. Můj chlapeček není v pořádku. Žádám o to, abych si ho mohla před odnesením na neonatologii pochovat. Ani nevím, jak dlouho držím Honzíčka v náruči, ale cítím, že náš chlapeček je bojovník a že zvládneme cokoliv. 

Je pryč. Místo očekávaných dvou hodin toho nejkrásnějšího bondingu jsem najednou na sále jen s personálem. Manžel šel za Honzíčkem na neonatologii. Přichází zpátky. Po dokončení všech zdravotnických záležitostí jsme najednou na sále sami dva. Manžel sedí v křesle a padá totálním vyčerpáním. Měla bych napsat aspoň našim. Ale co? Proboha, co jim mám vlastně napsat? Snad milionkrát jsem za posledních čtrnáct let přemýšlela, jak bude vypadat esemeska, kterou světu oznámím, že jsem máma. 

Do prdele, ale co mám vlastně napsat? Prosím manžela o podání telefonu, ale on není schopen se ani postavit. Ptám se alespoň, kolik je hodin. V kolik se Honzíček vlastně narodil? S mamkou jsem si psala naposledy někdy odpoledne. Pak jim asi ještě manžel sdělil, že se porod rozbíhá. Vím, že jsou strašně napnutí a čekají, až se ozveme. Nemám jim jak napsat, manžel se fakt nepostaví. 

Už vím, že se Honzík narodil ve 20:22. Po desáté mi manžel podává telefon a já ve 22:33 píši mámě na Skype: „Mamoušku, Honzíček je na světě :-). Nelekej se, ale není zatím úplně v pořádku. Sami moc nevíme. Nemá v pořádku obličejíček. Máme ho na JIPce. Už jsem ho chovala na sále a za chvilku za ním půjdu. Ajka už tam byl. Já se zas cítím silně, určitě to zvládneme.“ 

Tak, takhle začalo moje šestinedělí. 

Ráno nám oznámili, že se jedná o vrozenou vývojovou vadu, že schované očičko je menší než to druhé. Viditelně je deformovaná lebka, křivý nosánek. Ptám se, zda všechno tohle nemůže být lichá diagnóza a nesouvisí to jen s těžkým porodem velké hlavičky. Hlavička Honzíka měla obvod 40 centimentrů, což mívají děti zhruba v půl roce. Jsem ujištěna, že diagnóza je správná, jen je potřeba geneticky vyšetřit, jaká vývojová vada to je a pak nastane čas na prognózu. Dále nám sdělují, že vývoj mozku se zastavil odhadem ve 32. gestačním týdnu. 

Bum. Tady to máte, rodičové vymodleného miminka! 

Dostávám informaci, že na neonatologii strávíme nejspíše týdny a jsem ujištěná, že pokud budu mít dost, mohu z nemocnice odejít s manželem třeba na večeři do restaurace, že nám miminko pohlídají. Mým úkolem je naučit dítě papat, pak můžeme domů. „Ale připravte se, že to bude trvat týdny, maminko!“ zní mi v uších.

Chodím za Honzíčkem na JIPku skoro pořád. Miluji ho, tak toto je ta mateřská láska! Najednou je se mnou, jsem jí plná od hlavy až k patě a vím, že zvládneme cokoliv. Nepřestává mě udivovat síla mého muže. Neměl nikdy v blízkosti žádné miminko a otevřeně ještě během těhotenství deklaroval, že jeho start s miminkem bude spíš pomalý a žádal mě o trpělivost. Najednou byl táta se vším všudy. Vletěl do toho rovnýma nohama a mě pohled na něj, kromě mateřské lásky, naplňoval neskutečným klidem. Ano, vzala jsem si toho nejlepšího muže na světě. Pan Dokonalý. Pan Božský. Jak láskyplně se díval na našeho chlapečka. 

Přitom každý pohled na Honzíčka byl nejen krásný, ale i bolestivý. Bude opravdu tak nemocný, jak nám tu říkají? Najednou se rozplývají představy, jak budeme sportovat, jak se stane doktorem, jak bude mluvit cizími jazyky, jaké to bude vysmáté dítě, to všechno bylo najednou pryč. Bude sedět? Bude chodit? Bude? 

Fungovali jsme den za dnem. Honzík se narodil v úterý a už v pátek papal tak, jak od něj personál očekával. Já jsem se vznášela na obláčku štěstí z toho, že jsem máma, a tak nějak jsem cítila, že všechno bude jinak. Věděla jsem, že jeho velká hlavička byla velkou část těhotensví otočená směrem dolů. Na jednom z posledních ultrazvuků jsem zaregistrovala, že jeho obličej je otočený ke křížové kosti. Takže můj pocit, že všechno je jen „kosmetická“ záležitost byl velmi silný a dodával mi pocit klidu.

Byla jsem máma toho nejroztomilejšího prince. Už v porodnici byl neskutečně hodné miminko. Moc neplakal. Byl můj a nejkrásnější. Vyšetření plynula. Jedno z nich potvrdilo srůsty lebečních švů. V porodnici jsme strávili deset dnů. Prvního září jsme si vezli Honzíka domů. Jsme doma. Jsme rodiče. Byla to jízda! 

Hned druhý den po propuštění jsme jeli do Motola k doktoru Hříbalovi. To je Bůh. Dlouhé vlasy, lehce po padesátce, bigbíťák od pohledu. „Zřejmě autor,“ přivítal manžela. „Takže Vy budete autorka,“ přivítal i mě. Sympaťák. Byli jsme nejvystrašenější rodiče pod sluncem. Doteď nás všichni jenom děsili. Doktor Hříbal provedl sono mozku a ujistil nás, že je všechno v pořádku. Panebože, náš Honzík bude doktor :-). Je zdravý! První krok je za námi. 

V následujících týdnech nás čekala ještě spousta dalších vyšetření. Postupně jsme dostávali výsledky z genetiky. Na konci října jsme dorazili k docentce Krásničanové. Jestli je doktor Hříbal Bůh, pak ona je pro mě Bohyně. „Tak, rodičové, co jste si nastudovali o skafocefalii?“ podívali jsme se s manželem na sebe. To slovo jsme slyšeli poprvé. Ona s úsměvem dodala, že doufá, že tuhle diagnózu známe. Složila jsem se. Rozplakala jsem se. Odpověděla jsem jí, že nám řekli, že má Honzík vrozenou vývojovou vadu. Paní docentka nás však ujistila, že jde o typickou skafocefalii. Pozná se prý podle protáhnuté hlavičky směrem dozadu. 

Proč nám to nikdo neřekl dřív? Proč jsme k ní nebyli posláni hned z porodnice? Tolik bezesných nocí bychom si ušetřili. Ač má Honzík již přes dva měsíce, pro mě je tenhle moment pomyslným koncem šestinedělí. Nyní už vím, že mě můj instinkt vedl správně a že od teď už bude všechno jen dobré. 

Ve třech měsících absolvoval Honzíček operaci hlavičky. Od té doby má krásnou kulatou hlavičku a my máme nové miminko. Obličej se srovnal a je to pořád náš nejkrásnější chlapeček.

Teď má měsíců pět a je pořád nejhodnější miminko. Užíváme si jeden druhého, táta je ten nejlepší parťák a pokud Bůh dá, chceme mu co nejdřív pořídit ještě ségru nebo bráchu. 

Bylo to náročných pět měsíců, ale určitě mělo všechno tohle smysl. Máme kolem sebe skvělou rodinu. Máme spoustu přátel, kteří nás podrželi, když bylo potřeba. A hlavně, máme sami sebe. Já nejlepšího muže a nejlepšího syna. A věřím, že manžel tohle vnímá úplně stejně a Honzík snad časem. 

Jana

Korektura: Milena Miškaříková

Foto: ilustrační

KT

Sepiš i Ty svůj příběh

Pokud bylo vaše šestinedělí nádherné budeš mít sepsanou krásnou vzpomínku a můžeš ji uložit do krabice s mašlí, kterou předáš svému děťátku. A pokud bylo vaše šestinedělí náročné, můžeš se z toho vypsat a projít samoléčbou. 

Svůj příběh mi můžeš poslat na email katka@katkatumova.cz anebo mi jen tak napiš, co sepsání s Tebou udělalo. Pokud se domluvíme, Tvůj příběh se objeví na těchto stránkách a pomůže i ostatním ženám, maminkám v jejich období po porodu. 

Katka Tůmová, autorka blogu Světlo a stín šestinedělí

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *