#11 Ahoj, já jsem tvoje máma

Ve svém životě jsem zažila vlastně čtyři šestinedělí. Dvě radostná a dvě bolestná.

Moje první šestinedělí začalo císařským řezem, pobytem na JIPce a pokračovalo mnoha dny opojného poblouznění. Byla jsem totálně zamilovaná do toho malého tvorečka, který je naším synem. Dneska už je to šestiletý raubíř, ale pořád to bude „moje první miminko“. Seděla jsem na pokoji s Tadeáškem v náruči snad celé hodiny a dívala se na něj v němém úžasu. Nepotřebovala jsem nic, jen si užívala chvíle prostého bytí. Byl celým mým Vesmírem a já tím jeho. Bylo to tak nabíjející, opojné a hluboké.  I noci jsem prožila v polosedě a pololeže s ním v náruči a bylo mi krásně. 

Nově, s naplněním a úplně jinak :-).

Při příchodu z porodnice se samozřejmě změnil celý můj i náš svět. Zabydlení v domácnosti a zajištění všeho kolem. Všechno bude jinak. Všechno :-).

Prolínaly se chvíle, kdy spinkal a já na něj blaženě koukala, s chvílemi seznamování a poznávání. Zakoušela jsem jeho, ale také sama sebe v nové situaci – v nové roli. To nejkrásnější na tom všem bylo, že když už nic nezabíralo a všechno „selhalo“, vždycky to dokázala vyřešit maminka, v nejtěžších případech prso. Pro někoho jsem se stala celým světem a tohle bylo tak naplňující… 

Šestinedělí jako takové v tomhle případě ani moc nevnímám. Náš život pomalu vplul do jistých kolejí, od unavených dní, kdy jsem téměř nevylezla z pyžama, přes dny plné různých kontrol, návštěv a podobně. Končící šestinedělí jsem si uvědomila až díky gynekologické prohlídce, která je v této době povinná, aby se zkontrolovalo, že je vše, jak má být. A tečka. Jede se dál společným životem, který už nikdy nebude stejný, bude mnohem plnější a dobrodružnější :-)).

Druhé a třetí šestinedělí mi bylo „naordinováno“ spíš ze zdravotního důvodu, aby se mé tělo mohlo rozloučit a vzpamatovat ze spontánních potratů. I období po ztrátě miminka se z lékařského hlediska říká šestinedělí a musíte dodržovat to, co v šestinedělí „normálním“. Jen je to jiné, prázdné, víc to bolí a je to méně vidět. I v tomhle šestinedělí jsem se musela znovu seznamovat, poznávat s úplně novými pocity totálních propadů, samoty, hloubky až na dřeň a zase zpátky. Tolik bolavé a nové a tolik sebepoznávací. Buď tam člověk zůstane, nebo se rozhodne vrátit se zpátky. Jako někdo jiný, novější, dospělejší. Rozhodla jsem se vrátit a přinést něco i ostatním…

Poslední šestinedělí jsem prožila s naším druhým miminkem – nejkrásnějším na světě (stejně jako bylo to první). Když si na tu dobu vzpomenu, mísí se ve mně dva zcela protichůdné pocity. Ten krásný pohled do očí a hluboké intenzivní chvíle kontaktu, tentokráte po spontánním porodu. Pár dní jsem koukala na ten náš uzlíček a rozplývala se blahem, pár dní poté brečela z jeho povinného odloučení v „akvárku“ kvůli žloutence. Hormony totálně na pochodu, hlava absolutně prázdná, nedokázala jsem se bránit, nevěděla, jak to ustát. Jen jsem seděla a hleděla a čekala a těšila se v tříhodinových intervalech, až si jej budu moct přitulit. 

A pak vzhůru do světa. Po týdnu příkazů a zákazů přišel konečně vytoužený návrat domů a společné chvíle o samotě. 

Ahoj, já jsem tvoje máma. 

Nevím, čím to je, ale mám pocit, že jsem si všeho užívala ještě víc než u prvního miminka. Možná to bylo tím, že jsem starší, třeba o něco zkušenější, anebo to byl ten můj vymodlený tvoreček. Jen vím, že přelom mezi šestinedělím a běžným životem byl opět ohraničen jen prohlídkou u gynekologa. 

Mám pocit, že se v naší společnosti nebo alespoň v naší rodině šestinedělí nebere jako něco zvláštního. Je hezké, když mi v prvním týdnu máma a tchyně pomohly, ale je to dáno tím, že toho bylo „prostě najednou moc“, což se může stát i kdykoli jindy. 

Takže shrnuto a podtrženo – pro mě nebylo šestinedělí nějakým speciálním obdobím. Šlo o šest týdnů plných organizování, přeskládávání celého života a seznamování, které pokračuje vlastně i nadále :-).

Lucie Lebdušková, autorka projektu a knihy www.cekalajsemmiminko.cz 

Korektura: Milena Miškaříková

Foto: ilustrační

KT

Sepiš i Ty svůj příběh

Pokud bylo vaše šestinedělí nádherné budeš mít sepsanou krásnou vzpomínku a můžeš ji uložit do krabice s mašlí, kterou předáš svému děťátku. A pokud bylo vaše šestinedělí náročné, můžeš se z toho vypsat a projít samoléčbou. 

Svůj příběh mi můžeš poslat na email katka@katkatumova.cz anebo mi jen tak napiš, co sepsání s Tebou udělalo. Pokud se domluvíme, Tvůj příběh se objeví na těchto stránkách a pomůže i ostatním ženám, maminkám v jejich období po porodu. 

Katka Tůmová, autorka blogu Světlo a stín šestinedělí

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *