#10 Může se to stát i Vám…

Je tomu už pár let. Přesto mě pobídka Katky ke vzpomínání na své šestinedělí začala jaksi mysticky přitahovat. Patrně je to tím, že jsem na dovolené a změna každodenního režimu ve mně spontánně probouzí touhu tvořit. Možná i tím, že jsem se před nedávnem setkala s vlastními zraněními z dětství a momentálně hodně vzpomínám a čistím se.

Souhlasím s tím, že je třeba umět najít odvahu pohlédnout sama sobě do nitra na své bolesti, rány, zmatky či chyby. 

A šestinedělí…? Co Vám budu povídat. Bylo jedním z těch životních období, které se nedalo předvídat. Nemohla jsem se na něj nijak připravit a bohužel nevěřím ani moc tomu, že by tahle kniha mohla Vám, čtenářkám a čtenářům, nějak konkrétně poradit.

Váš osobní příběh transformace v matku nebo otce budete muset prostě zvládnout sami. Pokud Vám však tyhle příběhy dodaly důvěru v sebe a přirozený chod přírody, bude to to nejcennější, co byste si mohli přát. Pokusím se tedy i já přispět a co nejupřímněji se vypsat ze svých vzestupů i pádů. 

Šestinedělí, které mám za sebou celkem třikrát, se stalo nejintenzivnějším obdobím rozvoje mé osobnosti a ti malí prckové jsou nejtvrdšími kouči, jaké jsem kdy potkala. Mnohdy se to protáhlo hned na několik měsíců, nejen na šest týdnů. Ale do našeho příběhu je třeba Vás uvést několika zásadními informacemi, které zdánlivě vypadaly jako mé osobní výhody vzhledem ke zbytku světa… 

Takže první pomyslnou výhodou bylo to, že jsem studovaný zdravotník. Dalším zdánlivým plus měly být mé dřívější zkušenosti z praxe, kde jsem pracovala s hodně malými miminky. Pak jsem se naivně spoléhala na to, že mám za sebou přece několik porodů štěňat naší fenky a její šestinedělí bylo přece celkem v pohodě. Ukázali jsme štěňatům, kde je cecík a bylo po problému ☺. Nakonec se ukázalo, že jedinou mojí výhodou bylo to, že jsem se o období šestinedělí předem prostě nestarala. Nikde jsem si nic nepročítala a s nikým téma neprobírala. 

Šestinedělí číslo jedna je tím nejzásadnějším obdobím, ve kterém jsem se setkala sama se sebou. Bylo mi devětadvacet, rodila jsem s protekcí pod dohledem rodinného přítele, porodníka s dlouhou a nesmírně obsáhlou praxí i v zahraničí. Byl to porod koncem pánevním a já chtěla rodit, co to jen šlo… Ale ono to nešlo. V místní nemocnici jsem byla první rodičkou, která měla s sebou u porodu kromě manžela ještě i dulu. Petru jsem znala už z gymplu a věděla jsem, že je porodní asistentka a dula v jednom. Mělo to být skvělé, ale Lola (tak jsme říkali našemu prvorozenému) si usmyslel, že to bude jinak. Porod, ač podpořen oxytocinem, nakonec skončil císařem. Chlapec měl v děložním hrdle zaseknutou nožku, a tak se porod vlastně nerozbíhal. Dula byla poprvé v životě u císaře. 

Chlapec se narodil s pupečníkem dvakrát omotaným kolem krku. Dodnes děkuji Bohu za chirurgii a existenci císaře. Chvíli jsem jej držela v náruči a pak šupky dupky na novorozenecké. Běžný nemocniční rituál. Neřešila jsem to, měla jsem dost. Na pokoji, na který jsem se dostala asi za dvě hodiny, jsem si však vyžádala, aby mi jej dovezli. Byla jsem prý výjimkou mezi matkami, že jsem ho chtěla mít u sebe už první noc. Měla jsem velké štěstí na moudrý, a hlavně klidný personál. Možná to bylo tím, že i já jsem byla klidná, že všechno probíhá tak, jak má. 

První den jsem miminko přikládala na kojení každou hodinu. Mám velká prsa a za dva dny jsem si připadala jako sexbomba :-). Jedna dobrá duše mě naučila hmat, jak chytnout prs a hlavičku mimča, a nerozlučně je spojit. 

Aniž bych si toho všimla, začalo šestinedělí… Na přemýšlení nebylo moc času. Kolotoč přebalování, mazání, umývání a kojení. Odříhnout a převléct. Stále dokola. Vše šlo jako po másle, měla jsem štěstí. Mimino jsem uměla chytnout, nebála jsem se, že mu ublížím. To mi přišlo jaksi přirozené. Den se pomalu prolínal s nocí, víkendy splynuly s pracovním týdnem. Vše se točilo okolo prvorozeného. Velebím tímto svého muže, který mi byl poskokem a udělal vše, co jsem po něm chtěla. Velebím i svou matku a tchyni, které mi navařily, abych i já sama něco snědla. Vše se dařilo a já jsem si začala myslet, že tak to bude navěky. V realitě to trvalo asi jen týden či dva. 

Dokud chlapce nezačalo trápit bříško. Byly to dny úmorných bolestí, nekonečného pláče a všemožných rituálů – masáží počínaje a rektální rourkou konče. Odvary, kdo ví z čeho, byly prostě k ničemu. Přebalovací pult byl obložen nejrůznějšími mastmi a kapkami. Kuchyně se zdála býti laboratoří. A já? Málem jsem už ani nejedla, aby jej to nenadýmalo. Ale co naplat. Chlapec plakal často a dlouho. Po probdělých nocích, kdy jsem hodiny a hodiny seděla na velkém gymnastickém míči a houpala neutišitelné dítě, tupě zíraje do popůlnočního vysílání televize, jsem už asi po sté zpívala stejnou ukolébavku. 

V ten okamžik se to stalo. Přišla krize. Vidím to jak dnes. Manžel vyčerpán únavou vstal z postele a jako v mátohách prošel okolo mě s miminkem v náruči. Šel na záchod. Ani se neohlédl, ani se nezeptal, jestli něco nepotřebuji. V ten okamžik jsem se začala zlobit: „To tě už ani nezajímáme?“ řvala jsem na něj v duchu. „To mi jako nemůžeš pomoct?!“ Jenže ani já sama jsem neměla tušení, jak si pomoct. Dnes vím, že by udělal vše, co bych potřebovala, ale já prostě nevěděla, co chci. Jediná touha, kterou jsem bytostně vnímala, byla ta, aby ten malý prostě zmlkl. Aspoň na chvíli. Byla jsem inteligentní dospělá žena, žijící v harmonickém vztahu se zdravým dítětem v náruči. 

A nenáviděla jsem.

Nenáviděla jsem ten pláč, který s každým nádechem dokazoval moji neschopnost. Nenáviděla jsem svého muže, který mi neuměl pomoci. Nenáviděla jsem jej za to, že mohl každý den odejít do práce a mě tam nechal. Nenáviděla jsem všechny doktory, kteří na mě koukali jako na hysterickou matku. Kluk byl přece v naprostém pořádku. Ze všeho nejvíc jsem však nenáviděla sebe. Za to, že v tak nádherný čas vůbec mohu cítit nenávist ke svému synkovi. Nenáviděla jsem jej.

Naprosto bytostně jsem chápala v ty bezmocné okamžiky všechny matky, které udusí své dítě polštářem nebo ho nechají umrznout na balkóně. Anebo ho hodí do postýlky. Proboha, kéž by jen na chvíli zmlklo. Všechno je jako v mlžném oparu a Vy stojíte jaksi mimo. Drama, které prožíváte, je pouze mezi Vámi a tím malým tvorečkem. Je tak malinký, a přesto Vás má celou v hrsti. Styděla jsem se, že neumím utišit své dítě. Že mě to vůbec napadlo, že bych se jej mohla zbavit tak snadno. Stála jsem na pomyslné hraně poměrně dlouho. Dnes nevím, jestli to byly minuty nebo hodiny. Ta noc byla prostě nekonečně dlouhá. Styděla jsem se za své pocity i myšlenky. 

Než jsem to prostě a jednoduše vzdala… A všechno se to poddalo samo od sebe. Vzdala jsem se vize být skvělou mámou. Opustila jsem s posledními záchvěvy zdravého rozumu všechny dosavadní představy o mateřství. Jednou v noci, houpajíc se na gymnastickém míči, jsem se mu podvolila. Začala jsem tiše plakat. Vzpomínám, že jsem řekla něco chytrého, jako že dělám, co umím. Mluvila jsem k němu s nejhlubší bolestí, kterou jsem kdy cítila. Prosila jsem jej, aby neplakal. Že už prostě nemůžu dál. Chtěla jsem se jen na chvíli prospat. 

Dodnes si pamatuji věty, které vše změnily. Můj pohled na svět, na neutišitelná miminka a jejich zoufalé matky. Zapůsobily jako kouzlo. 

V tom okamžiku vyšlo slunce. Prostě a jednoduše jsem se stala MATKOU:

Drahý chlapečku, jsi něco tak úžasného, až se mi tají dech. Nedaří se mi porozumět tomu zázraku, že jsi rostl ve mně a dnes tě smím držet ve své náruči. Trápím se hodně a dlouho. Řadu dní již nespím. Ty stále pláčeš. Možná je pláč tvůj způsob, jak ke mně promlouváš. Možná ti není špatně, vždyť jsem už udělala tolik, aby ti nic nechybělo. A ty stále pláčeš. Možná je to zpěv, kterému nerozumím. A tak stále odbíhám od tebe, ke svým strachům a radám cizích lidí, kteří tě pod srdcem nenosili. Vím, že mocný duch přírody nám oběma dal všechno, co v tomto okamžiku potřebujeme. A já pořád někde venku hledám návody na klid. Možná jsi mě po porodu volal a já tam nebyla. A tak mi teď třeba říkáš, že jsi se bál a kde jsem byla. A já se tu marně snažím všemu porozumět hlavou. Zatímco mé srdce, když tě teď vidím, ví, že je vše v naprostém pořádku. A tak se ti tu dnes zcela odevzdávám a slibuji ti, že i když na mě budeš hovořit cizím jazykem, jako je tento tvůj pláč, vždy tě budu milovat. Věřím, že i pláč může být v pořádku. Od této chvíle jsem celá tvoje. Tady mě máš, celou. Dělej si se mnou, co budeš potřebovat. Miluji tě, i když ti nerozumím.

V tom okamžiku se naše pohledy setkaly a všechno se změnilo. Pláč ustal. A já jsem jednou provždy přestala přemýšlet nad tím, jak se má s dětmi zacházet. Vzala jsem jej k srdci a společně jsme usnuli.

Pokud se ptáte, zda se tím všechno vyřešilo, tak samo sebou že ne. Jako každé dítě plakal ještě mnohokrát. Ale změnila jsem se já. Učila jsem se naslouchat jazyku pláče. Od těch dnů vím, že důležité je se změně nebránit. A trochu s nadsázkou říkám, že úkolem prvního roku života je přežít. Je obdivuhodné, kolik energie musí každý prvorozenec vynaložit, aby nás transformoval v rodiče. A jak jistě víte, matka příroda jej vybavila nemalými zbraněmi ☺. 

A co dodat k mému malému osobnímu selhání, kdy mě dostihly všechny mé stíny? Možná jsem byla jen kousek od laktační psychózy. Možná to byla jen spánková deprivace a celkové vyčerpání organismu. Každopádně to bylo silné a mé reálné selhání tak blízko. Pochopila jsem však jednu důležitou věc – a to, že jsme součástí našeho těla, které má své limity. Že pokud půjdeme až na jeho pomyslné dno, nic dobrého to nepřinese. A hlavně, že nikdy předem nevíme, jak blízko to dno je. Děkuji tedy i svému tělu, že mě naučilo porozumět jeho řeči dříve, než by selhalo.

Uvědomila jsem si, že pokud chci dobře fungovat ve všech svých rolích, nejen v té mateřské, je potřeba vyhovět svému tělu a vnímat jeho únavu. Jakmile křehkou rovnováhu tělesného organizmu narušíme, přestáváme být jeho pány. Ať už mu nedáme dostatek spánku, jídla či radosti. Přestaneme mu vládnout a budeme jednoduše bezmocní. Může se pak velmi snadno stát, že věci kolem Vás začnete vnímat jinak, než jakými ve skutečnosti jsou. Někdy budete třeba jen krůček od něčeho, čeho byste po zbytek života litovali. 

Může se to stát i Vám…

Tereza

Korektura: Milena Miškaříková

Foto: ilustrační

KT

Sepiš i Ty svůj příběh

Pokud bylo vaše šestinedělí nádherné budeš mít sepsanou krásnou vzpomínku a můžeš ji uložit do krabice s mašlí, kterou předáš svému děťátku. A pokud bylo vaše šestinedělí náročné, můžeš se z toho vypsat a projít samoléčbou. 

Svůj příběh mi můžeš poslat na email katka@katkatumova.cz anebo mi jen tak napiš, co sepsání s Tebou udělalo. Pokud se domluvíme, Tvůj příběh se objeví na těchto stránkách a pomůže i ostatním ženám, maminkám v jejich období po porodu. 

Katka Tůmová, autorka blogu Světlo a stín šestinedělí

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *