#1 Tohle, že je to nádherné mateřství, to že je ta láska??? 

Příběh píšu s odstupem téměř dvou let a jsem za to ráda. Až zpětně vidím, proč mé šestinedělí bylo takové, jaké bylo. 

Neprožila jsem šest týdnů, ale tři měsíce zvláštních stavů, kdy mi hučelo v hlavě a sem tam jsem měla pocit, že mi normálně přeskočí. Večer jsem bývala tak unavená, že jsem doslova táhla nohy za sebou, a to jsem v podstatě nic nedělala, jen jsem přes den spávala s dcerkou. 

Těšila jsem se na porod – na porod doma bez medikace a intervence. Přestože mi dcera už v bříšku dávala signály, že se narodí v porodnici, nechtěla jsem tomu uvěřit. Po třiceti hodinách opakovaných nepravidelných kontrakcí jsme se přesunuli do porodnice, kde se za pomoci porodnických kleští a nešetrného zásahu na mém těle, narodila. 

Ztratila jsem dost krve a díky nástřihu mi povolilo svalstvo pánevního dna. Byla jsem celá rozlámaná, slabá a bez emocí. Ten přešťastný výraz a okamžité slzy štěstí a lásky prostě nepřicházely. Přestože jsem dceru měla od prvního okamžiku u sebe, proběhl bonding a nikdy ode mě nebyla oddělena, láska na první pohled se nedostavila. „Asi jsem divná,“ říkala jsem si. 

V porodnici mi bylo psychicky fajn, pohybovala jsem se svým tempem. Pak jsme přijeli domů. Můj muž šel na „oslavu“ narození naší dcery, kterou uspořádal můj otec. 

A v ten moment to začalo…

Ležely jsme spolu v naší velké posteli – tělo na tělo, bylo pozdní podzimní odpoledne, venku se začalo smrákat a mě přepadl obrovský pocit samoty. 

Úplně stejný, který jsem znala z dětství, když jsem usínala a máma byla někde daleko. Hodně daleko a já brečela do polštáře. Když jsem měla zažívat euforii z mojí krásné a zdravé holčičky, tak mě přepadlo právě tohle. 

Muž se vrátil, jak jen to šlo a byli jsme spolu, to mi dělalo dobře. Jenže pak přišly další dny a on začal chodit do práce. Ráno mi přichystal jídlo, přinesl mi ho do postele a skoro stejně tak, jak nás tam ráno zanechal, nás pozdě odpoledne našel. 

Neměla jsem sílu na nic… 

Nedokázala jsem ani dojít do kuchyně, abych si alespoň uvařila čaj. Pánevní dno mě táhlo a já chodila v předklonu. Po pár dnech, co jsem sem tam „sykla“, mi manžel navrhl, aby se na mě podíval doktor, že se mu nezdám. Nechtělo se mi nikam. Byla jsem osm dní po porodu a chtěla jsem jen ležet pod dekou a možná i nebýt. 

Lékařka konstatovala silný zánět v místě šití po nástřihu.

Předepsala mi antibiotika – kapsle, které, ač byly určeny k ústnímu podávání, jsem si měla zavádět do pochvy. Po prvním zavedení jsem myslela, že proskočím zdí. Takovou bolest a pálení jsem v životě nezažila. Zkusila jsem to ještě dvakrát a pak už se to nedalo. Konzultace s jiným lékařem a ujištění, že antibiotika užívaná ústně nemohou mít vliv na kojení, mě uklidnila. Léky zabraly po šesti dnech a já konečně pocítila úlevu „tam dole“.

Byly to téměř tři týdny od porodu a já se šourala bytem. Musela jsem si zakázat Facebook a všechny sociální sítě, ze kterých na mě vyskakovaly informace, jak už maminky s podobně starými dětmi lítají po venku s kočárkem a všude možně, protože byl nádnerný podzim. 

A co já? Jsem zavřená doma a poslouchám rady z okolí, že bychom měly jít ven také, protože je přece tak krásně! 

A pak ty návštěvy. Všichni chtěli vidět mou holčičku, chápu to, ale já byla totálně out – od porodu jsem shodila patnáct kilo, neměla jsem vůbec sílu, náladu ani zdravou barvu v obličeji. 

Připadala jsem si jako robot. Jela jsem na autopilota, malou jsem přebalovala, kojila, nosila a skoro nic jsem nevnímala – ani sebe. Tohle, že je to nádherné mateřství, to že je ta láska??? 

Hormony dělaly divy. Vzpomínám si, jak jsem nám pouštěla z mobilu Devu Premal, držela jsem naši nádhernou holčičku v náruči, a přitom mi tekly slzy obrovské VDĚČNOSTI, které se mísily s pocity strachu o ni, jak je křehká a nádherná.

Uplynulo pět týdnů a já si ji konečně poprvé uvázala do šátku. Bože, to byla úleva! Volné ruce a fakt, že byla pořád u mě, rozhodly a já šla ven před dům a dívala se na nebe. Bylo mi najednou blaze… 

Každý den jsem pak na sobě pociťovala malá zlepšení, každý další den jsem na tom byla o něco lépe, každý následující den jsem ušla o jeden krok dál. Moje pánevní dno se usazovalo a nabírala jsem na síle. Mé tělo se dostalo do kondice před porodem až někdy po roce a půl od porodu. 

Dnes už vím, jak byly všechny události pro mě a mou holčičku důležité. Jak se totiž znám, byla bych po „snadnějším porodu“ schopná doma lítat, pracovat, uklízet, vařit a všechno možné, a vlastně bych si tu malou voňavou krásku ani neužila. Vesmír to se mnou myslel moc dobře a prostě mi řekl: „Ulehni,“ a já opravdu nemohla dělat nic jiného. Jen ležet, nahá se tulit k mojí malé lásce, kojit ji a nechat plynout čas. 

Jsem vděčná za tohle období, které bylo ovšem tím nejtěžším v mém životě. A pokud se někdy v budoucnu budu těšit na další poklad, tak s jistotou vím, že s ním strávím v té posteli celých šest týdnů také – utečou jako voda a našemu vztahu to dá (dalo) základy, o které se můžeme kdykoliv opřít. 

Miluju ji nadevše. 

Katka s dcerou Karolínkou 

Korektura: Milena Miškaříková

Foto: ilustrační

KT

Sepiš i Ty svůj příběh

Pokud bylo vaše šestinedělí nádherné budeš mít sepsanou krásnou vzpomínku a můžeš ji uložit do krabice s mašlí, kterou předáš svému děťátku. A pokud bylo vaše šestinedělí náročné, můžeš se z toho vypsat a projít samoléčbou. 

Svůj příběh mi můžeš poslat na email katka@katkatumova.cz anebo mi jen tak napiš, co sepsání s Tebou udělalo. Pokud se domluvíme, Tvůj příběh se objeví na těchto stránkách a pomůže i ostatním ženám, maminkám v jejich období po porodu. 

Katka Tůmová, autorka blogu Světlo a stín šestinedělí

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *