#26 Chci teď jen jedno jediné – dát se dohromady a být pro syna spokojenou mámou…

Ležím první den doma v posteli – po císaři – ještě omámená prášky proti bolesti a nemám chuť ani vstát z postele. Naštěstí mi manžel hodně pomáhá. Nosí mi jídlo do postele, usnadňuje mi zvedat se z ní, když si potřebuji dojít na toaletu, nosí mi Daniela – mého prvorozeného syna, abych ho zkusila nakojit. Znovu a znovu…

Nesčetné množství známých mi blahopřeje a já vlastně nevím, k čemu. Teď bych jako měla být šťastná? A kdy to přijde – ten pocit úplného štěstí? Vždyť maminky vždycky píšou, jak je jejich miminko to nejúžasnější na světě! Že by to bez něj nešlo a jak má krásná očička a krásně spinká! 

Kde se stala chyba, když tohle necítím?

Cítím jen řezavou bolest na břiše po císaři, mám anémii a „musím“ se snažit kojit, což mi stále nevychází. Vždyť na předporodních kurzech říkali, že je to to nejlepší pro děťátko! Doktorka mi radila kojit na boku vleže a pevně si malého přivinout k sobě. To by šlo, ale kdo má vydržet to jeho vzpírání se a šílené rány směřované přímo na mé sešité břicho?! Dál už nemůžu. Bude to už měsíc a stále se nedaří. Asi se z toho zblázním. Ze všeho! Manžel nic nenamítá, jen se mě snaží pochopit a podporuje mě, jak jen to jde. 

Já to ignoruji, protože je mi všechno úplně jedno! Neměla jsem vytoužený přirozený porod, neumím kojit, je mi špatně a vůbec si tohle období neužívám.

Manžel je stále dost trpělivý, jsem si vědomá toho, že dřív nebo později musí nutně vybouchnout. Moje nekontrolovatelné výkyvy nálad zapřičiněné tolika nezdary se nedají dlouho tolerovat. 

A je to tady! Prosí mě na kolenou, ať se snažím kontrolovat, že takhle to dál nejde. Ale co já vím, co se se mnou děje? Prostě je pro mě všechno úplně nové a já se s tím nedokážu poprat, no. Stále nad vším přemýšlím – nad svým stavem a musím uznat, že manžel má pravdu. 

Už dál nemůžu ubližovat ani jemu, ani synkovi, ani sobě. Uběhlo už tolik týdnů a můj stav se nelepší!

K tomu všemu mě dost bolí břicho. Říkám si, že je to normální, jen mi dává zabrat ten císař. Ale jsem tak malátná. Je mi divně a raději volám tchyni, ať mi pohlídá synka a jedu na pohotovost na kontrolu. Veze mě manžel, protože jsem totálně bez energie a anemická. Na pohotovosti mi provádějí ultrazvuk a zjišťují, že jsem plná sraženin krve a mám v sobě kus placenty. Volají tedy posilu a mačkají mi břicho, aby to ze mě dostali. Prosím je, ať už mi netlačí na jizvu na mém břichu, že mě strašně bolí, ale nepřestávají.

Je mi zle a brečím… Dostali toho ze mě hodně, ale ne všechno. Bohužel. Co teď? Píchnou mi snad znovu oxytocin na vyvolání kontrakcí, aby se všechno vypudilo ven a pokud to nevyjde, půjdu znovu na sál? Myslela jsem, že to už horší být nemůže.

Naštěstí to dneškem končí. Vypadá to totiž dobře. Žádná operace se konat nebude. Chci teď jen jedno jediné – dát se dohromady a být pro syna spokojenou mámou…

A čím začnu? Kojením! Už ho nebudu zkoušet! Jsem totálně vystresovaná. Daniel to cítí, vím to. Chce takovou mámu? NE! Chci být snad taková máma? NE! Tak o co se tu stále snažím? Kdo mi má co radit, co mám dělat. Co je správné a co ne? Já jsem máma a jsem zodpovědná za svého syna. A já musím být především v pohodě, jinak si ten život neužije ani on, ani já.

Už jsem se vypořádala s tím, že nekojím. A je mi vážně líp. Dávám mu pít z lahvičky, i když se za to sama před sebou stydím. Ale on pije tak spokojeně a to je to, o co jsem usilovala – spokojené dítě :-). Mé výkyvy nálad se však nelepší. Stále mám něco v sobě. Dere se to ven a nevím si se sebou rady. Až po dlouhých osmnácti měsících zjišťuji, že jsem trpěla poporodní depresí.

A víte, co by stačilo k tomu, abych se s tím vypořádala dřív? Abych dokázala pojmenovat to, co se se mnou právě dělo. Kdyby se mě někdo z lékařů zeptal: „A jak se cítíte Vy, maminko? Jste v pořádku?“ Tolika prohlídkami jsem se synkem prošla, ale tahle otázka nepadla ani jednou!!! Jaká to škoda, že zájem není směřován také na maminku! Věřím, že bych si ušetřila to tápání sama v sobě. Tu zlobu, zoufalost a nepochopení.

Ale mám to za sebou! Dokázala jsem to sama, i když s časovou prodlevou. Miluji svého syna – teď už mé dva syny :-). Jsou tou nejúžasnější věcí, kterou jsem mohla být obdarována!

Mluvte o svých pocitech. Nestyďte se za ně. Bude Vám líp, i když ne třeba hned. Ale půjde to :-).

Nerada bych svým příběhem někoho vystrašila, zkuste to brát jako jeden z možných scénářů. I když se zrovna tenhle zdá být tím hororovějším, jsou i báječná šestinedělí! A já měla to štěstí, že jsem ho prožila s mým druhým synem. A zaslouženě :-).

A jelikož můj první porod probíhal císařským řezem, nikdo si nebyl zcela jistý, zda i ten další neproběhne stejně. Ale měla jsem neuvěřitelné štěstí na tým skvělých doktorů, kteří mě podporovali v přirozeném porodu. A dala jsem ho! Jsem báječná, jsme sladěný tým s mým synem. Oba jsme to zvládli! I kojení šlo hned od počátku. Od prvního okamžiku jsem ho měla u sebe. Jen na těle. První noc mi dal najevo, že postýlka je sice pěkná a skvěle „přilepená“ k mé posteli, ale že to není ono!

No, a tak to šlo týdny, měsíce a roky. Jsme prostě jedno tělo, i když už se pomalu oddělujeme (je mu teď 33 měsíců).

Jednou z nejkrásnějších věcí je kojení. O tenhle prožitek jsem přišla u prvního syna. Je to neuvěřitelné spojení dvou lidských bytostí, i když je to často vyčerpávající. Ale ten blízký kontakt, ta vůně jeho kůže, vlásků, objetí – to je nenahraditelné. Díky našemu blízkému kontaktu jako malý nikdy nebrečel. Neměl důvod. Nikdy!

Měla jsem šanci si užít i krásné šestinedělí. Věřím, že mi pomohla hlavně má hlava a myšlenky, které jsem si vyvolávala a řídila několik měsíců před porodem. Představovala jsem si úžasný přirozený porod. Stále dokola a dokola! Všechno je v hlavě!

U prvního porodu jsem byla nabytá informacemi a připravená možná i fyzicky, ne však psychicky… A tak to nevyšlo. Síla myšlenky je všemocná! Zkuste ji. Nic vás to nestojí, jen ta myšlenka :-).

Petra

Korektura: Milena Miškaříková

Foto: ilustrační

KT

Sepiš i Ty svůj příběh

Pokud bylo vaše šestinedělí nádherné budeš mít sepsanou krásnou vzpomínku a můžeš ji uložit do krabice s mašlí, kterou předáš svému děťátku. A pokud bylo vaše šestinedělí náročné, můžeš se z toho vypsat a projít samoléčbou. 

Svůj příběh mi můžeš poslat na email katka@katkatumova.cz anebo mi jen tak napiš, co sepsání s Tebou udělalo. Pokud se domluvíme, Tvůj příběh se objeví na těchto stránkách a pomůže i ostatním ženám, maminkám v jejich období po porodu. 

Katka Tůmová, autorka blogu Světlo a stín šestinedělí

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *