#25 Celé šestinedělí a posléze i následující rok mě doprovázela pochybnost

jestli dělám všechno správně, a tahle nejistota mě nikdy neopustila…     

Od mého šestinedělí uteklo jedenáct let. 

Pamatuji si přípravy na porod, měla jsem všechno přichystané – porodní plán, otce vyškoleného dulou i načtené knížky. Prováděla jsem meditace s miminkem a vizualizace poklidného přirozeného porodu. Měla jsem představu, že mě nemůže nic překvapit. Byla jsem připravená, o tom nebylo pochyb.

Tři týdny před termínem porodu jsme byli na návštěvě u rodičů a já pocítila první kontrakce. Strašná bolest. Náš syn, který ležel do té doby v příčné poloze, se rozhodl, že se konečně otočí hlavičkou dolů. V údivu celá rodina pozorovala, jak se bříško vlní a hýbe. 

V noci mi odešla plodová zátka a já se domnívala, že teď už jsem skutečně na všechno připravená. Podle příručky jsem měla do tří dnů rodit. A ouha, protáhlo se nám to na dvacet dnů. V den, kdy mi odtekla plodová voda, jsem ještě v klidu pověsila prádlo a poslala svého muže vyřídit nejnutnější věci.

Do nemocnice jsme dorazili po třech hodinách ve velkých kontrakcích. Na příjmu ani nevěděli, jestli mě přijmou, protože měli plno, nakonec se jim mě zželelo. S dulou jsme byly domluvené, že mě u porodu bude doprovázet manžel. Vybraná porodnice byla v Podolí a v té době jsme měli na výběr, zda půjde k porodu můj muž, anebo dula. Přišlo nám, že sestřiček bude dost a já měla pocit, že by bylo fajn, kdyby můj muž viděl, jak přichází na svět jeho první dítě.

Odvedli nás do pokojíčku a já personálu předala můj porodní plán. V tentýž okamžik jsem však odvolala vše, co jsem mohla. Bolesti byly tak velké, že jsem prosila, jestli by mi nepodali nějakou malou dávku proti bolestem. Něco mi píchli a od té doby jsem žádnou sestru neviděla. Se slovy: „Kdybyste něco potřebovali, zazvoňte, přijdu za hodinu.“ 

Nikdo na nás nemluvil, nikdo nás nekontroloval. Sestra přišla za hodinu a řekla jen: „Dobrý… Kdybyste něco potřebovali, zazvoňte.“ Bolesti jsem měla velké, můj muž se mi snažil pomoct masírováním, uklidňováním, ale nezabíralo vůbec nic. Byla jsem spíš hodně zmatená. Nevěděla jsem, jestli probíhá všechno tak, jak má. Jestli dobře dýchám a jak celý porod postupuje. Všechno se zdálo být zoufalé. Po osmi hodinách jsem nabyla dojmu, že začínám rodit. Zavolali jsme sestru, která můj pocit potvrdila a zase někam odešla. Po půl hodině mě přišli zkontrolovat a zjistili, že se syn v porodních cestách ztratil, že sice rodím, ale jeho hlavička je jinde, než má být. To celé trvalo ještě pár hodin, kdy mi podali oxytocin, který jsem nechtěla, pak mi dali léky proti kontrakcím a po dvanácti hodinách jsem skončila na sále a připravovali mě na císařský řez. Moje poslední zvolání bylo: „Ještě neřežte, já ještě nespím!“

Probudila jsem se na JIPce zmatená a rozbolavělá. Telefonovat jsme nesměly, příbuzné jsme také neviděly. Jednou až dvakrát za den nám sestry vozily děti. Mikuláše jsem spatřila poprvé, když spinkal a já na něho koukala jako na svatý obrázek. Zkoušela jsem ho přikládat k prsu, ale mléko ještě neteklo a ani jeden jsme nevěděli, co máme dělat. Pak zase přišla sestra a odvezla jej. Bylo to zvláštní – necítila jsem smutek, měla jsem v krvi sedativa a byla jsem otupělá. Věděly jsme jen, že za tři dny budeme muset jít dolů na oddělení, takže nás sestry neustále pobízely a komandovaly se slovy: „Dělejte, vstaňte, běžte se umýt, jste mámy, musíte se postarat o svoje děti.“ Rána mě bolela, chodit jsem nemohla, ale snažila jsem se šourat, co to šlo. 

Mým cílem bylo dostat se z tohoto oddělení co nejdříve pryč na šestinedělí. A tak nás jednoho dne sbalily a přešly jsme na normální oddělení. Byla to úleva, protože nám sestry vozily děti častěji a mohly s námi být po celou dobu v postýlkách. Dost se mi ulevilo, když za mnou přijeli rodiče a můj muž. 

Pořád jsem si vyčítala svůj nepřirozený porod. Kde jsem udělala chybu? Byla jsem přece tak připravená? Tenhle pocit mě provázel ještě dlouho. Byl to pocit selhání. Do toho se mi nedařilo se rozkojit. Plakala jsem po nocích, že svého syna nenakrmím, hormony se vyplavovaly a já byla plná výčitek. Potřebovala jsem ujištění, že všechno zvládnu.

V nemocni si nás nechali nekonečně dlouhých deset dnů. Pamatuji si, jak jsem svému muži vysvětlovala, co má přivézt. Dupačky a overálek… Nechápal, jaký je mezi tím rozdíl. Když nás konečně propustili, utíkali jsme po podolských schodech Ústavu pro matku a dítě tak rychle, že jsme si ani nestihli sundat návleky…  

Nastala úleva, když jsme byli konečně všichni tři doma. Úleva, kterou však záhy vystřídal další zmatek.

Miminko plakalo a já mu nerozuměla, v příručkách se výslovně psalo, že by dítě nemělo spát s matkou v posteli. Hrozilo prý zalehnutí. Další hrozbou byl dudlík, protože by se mohl narušit sací reflex dítěte. 

Když už Mikuláš plakal nepřetržitě hodinu a já ho pořád nosila a konejšila, rozhodla jsem se, že přece jen dudlík vyzkouším. V návodu psali, že je potřeba ho nejdřív vyvařit. Strčila jsem ho tedy do kastrůlku a vplula do konverzace se svým mužem. Po nějaké době jsme v bytě ucítili strašlivý smrad. V kastrůlku se vyvařila veškerá voda a dudlík se připekl na dno! Druhý pokus dopadl líp, ale v bytě byl stále strašlivý zápach, který jsme se snažili vyvětrat. 

A protože jsem nechtěla, aby Mikuláš nastydl, zalezli jsme si všichni do té zakázané postele, s tím zapovězeným dudlíkem, který mu tak chutnal… Všichni tři jsme byli spokojení. Sací reflex měl vyvinutý dost a k žádnému narušení nedošlo. 

Pozoruji ho už celých jedenáct let. 

Celé šestinedělí a posléze i následující rok mě doprovázela pochybnost, jestli dělám všechno správně, a tahle nejistota mě nikdy neopustila…     

Pavla

Korektura: Milena Miškaříková

Foto: ilustrační

KT

Sepiš i Ty svůj příběh

Pokud bylo vaše šestinedělí nádherné budeš mít sepsanou krásnou vzpomínku a můžeš ji uložit do krabice s mašlí, kterou předáš svému děťátku. A pokud bylo vaše šestinedělí náročné, můžeš se z toho vypsat a projít samoléčbou. 

Svůj příběh mi můžeš poslat na email katka@katkatumova.cz anebo mi jen tak napiš, co sepsání s Tebou udělalo. Pokud se domluvíme, Tvůj příběh se objeví na těchto stránkách a pomůže i ostatním ženám, maminkám v jejich období po porodu. 

Katka Tůmová, autorka blogu Světlo a stín šestinedělí

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *