#23 Jak jsem se sama v sobě spletla

Potkalo mě náhodné, nicméně chtěné těhotenství. Celých devět měsíců jsem se těšila, až to malé budu držet poprvé ve své náruči, jak budu celé noci sledovat jeho sladký spánek a celé dny pozorovat, jak krásně si hraje a nezlobí… Nééé, nejsem naivní!

Věděla jsem, že nám dítě změní život od základu a že to nebudou jen chvíle radostné, ale i pořádná dřina. Přesto jsem se nemohla dočkat!

Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem ženská do nepohody, kterou jen tak něco nerozhodí. Víc už jsem se splést nemohla.

Když přišla chvíle porodu, začala jsem propadat panice. Průběh byl sice standardní a narodila se mi krásná a zdravá holčička, nicméně už vteřinu po porodu jsem cítila, že něco není v pořádku. Nezaplnil mě tehdy žádný pocit štěstí, když mi malou dali do náruče. Ani jsem se neutápěla v slzách radosti, že teď konečně tvoříme kompletní rodinu. Jediné, co jsem si přála, aby si malou někdo vzal, a já mohla jít v klidu spát. 

Cítila jsem se provinile, že malou nemám ráda a že myslím jen na sebe. Bohužel tento pocit přetrvával i po návratu domů. Ať mi moje rodina pomáhala sebevíc a každý den i přítel nebo moje mamka, nestačilo mi to. Bylo mi mizerně. Každý večer jsem propadala zoufalství, že jsem špatnou matkou a že malou nemám dost ráda. Přepadaly mě myšlenky, jestli by nebylo lepší, kdyby o ni pečovala máma místo mě. Věděla jsem, že to se mnou lomcují hormony, tušila jsem, že to brzy přejde, a byla jsem si jistá, že jednou budu Viktorku milovat jako nic na světě. Ale přesto jsem neviděla světlo na konci tunelu.

Jako by moji mysl ovládal nějaký démon, kterého jsem nedokázala vyhnat. Prosila jsem rodinu, aby mi vyhledala odbornou pomoc ve chvíli, kdy usoudí, že už mé chování není akceptovatelné. Nikdy bych nevěřila, že jej nedokážu ovlivnit. Naštěstí se vše v dobré obrátilo a s koncem šestinedělí jsem se opět začala poznávat. Bavilo mě chodit s Viktorkou na procházky, obnovila jsem kontakty s okolím a sem tam jsem si začala užívat i Viktorku samotnou. Šlo to pomalu, ale jistě. Postupně jsem si svou dcerku zamilovala a stala se pro mě středem vesmíru… tedy až do doby, než jsem zase otěhotněla ☺.

Už od prvního momentu druhého těhotenství jsem měla strach, že se situace bude opakovat. Bála jsem se, že opět propadnu pocitu zoufalství, a to pak ovlivní již téměř tříletou Viktorku.

Marná snaha, příroda to umí zařídit. Po devíti měsících bezproblémového těhotenství přišel hladký a rychlý porod zakončený narozením toho nejkrásnějšího chlapečka na světe! Od první vteřiny jsem ho milovala. Celé šestinedělí proběhlo bez sebemenších problémů. Dokonce jsem si ho užívala já i celá rodina. Jistěže by mohlo být lépe. Mohla bych spát celou noc, mohla bych se rozdvojit, abych se dokázala věnovat oběma dětem zároveň, mohla bych mít víc času na úklid.

Přesto mám pocit, že život nemůže být krásnější a těším se, co dalšího mi přinese…

Martina

Korektura: Milena Miškaříková

Foto: ilustrační

KT

Sepiš i Ty svůj příběh

Pokud bylo vaše šestinedělí nádherné budeš mít sepsanou krásnou vzpomínku a můžeš ji uložit do krabice s mašlí, kterou předáš svému děťátku. A pokud bylo vaše šestinedělí náročné, můžeš se z toho vypsat a projít samoléčbou. 

Svůj příběh mi můžeš poslat na email katka@katkatumova.cz anebo mi jen tak napiš, co sepsání s Tebou udělalo. Pokud se domluvíme, Tvůj příběh se objeví na těchto stránkách a pomůže i ostatním ženám, maminkám v jejich období po porodu. 

Katka Tůmová, autorka blogu Světlo a stín šestinedělí

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *