#22 Světlo a stín šestinedělí

Zažila jsem obojí. Zažila jsem světlo i stín šestinedělí. Pokud Vás to bude zajímat, mohu Vám vyprávět svůj příběh o cestě – o cestě ze stínu, slz a frustrace k radosti, bezpodmínečné lásce, napojení na dítě – zkrátka k takovému mateřství, o kterém sní snad každá žena.

V těchto dnech, kdy píšu tyto řádky, jsou mému třetímu dítěti téměř tři měsíce. Jsem maminkou pětiletého syna Artura, tříleté dcery Amelie a již zmíněného miminka, Alana Richarda. Až teď, po třech dětech mohu říct, že jsem se již naučila dost na to, abych si mohla mateřství užívat. Jistě, stále se mám co učit a děti mě mnohdy znovu překvapí, ale z pekla jsem venku.

Ono je to totiž tak, že se jako matky nerodíme. Matkami se musíme stát, postupně, prostřednictvím zkušeností, času a tu a tam nějakých těch informací. Ale zkušenost je nepřenosná. I kdyby nám naše matky a babičky hrozily, jak náročné šestinedělí může být, dokud to nezažijeme na vlastní kůži, neuvěříme. Rovnou po porodu můžeme spadnout do stínu. Ovšem nebuďme pesimistické. Stín je transformující, léčivý, ukazující nám cestu ke světlu. Ať už zažíváte během šestinedělí cokoliv, je jen na Vás, jak s tím naložíte.

Propadnete se do zatvrzelé křeče, nebo se ponoříte do sebe sama a přijmete hořký lék?

Artur

Arturovi je pět týdnů. Vezu ho v kočárku na procházku, vedle mě jde má kamarádka s několikaměsíčním synkem. Vyprávím jí o svém strašlivém, komplikovaném a bolestivém porodu. Vyprávím jí o tom, jak málo spím, jak si nestíhám dojít ani na záchod, natož se pořádně najíst. Vyprávím jí o tom, jak si nemohu číst, jak jsem se nalíčila naposledy den před porodem, jak se mi zdají sny, ve kterých jen balím dítě do kočárku a všechny ty věci, co jsou potřeba. Kamarádka pozorně naslouchá a já se otevírám čím dál tím víc. Když mám pocit, že je prostředí bezpečné, když vidím, že lehce naznačuje, že i pro ni bylo rané mateřství těžké, tak zdráhavě, téměř stydlivě otevírám téma vlastních emocí a pocitů: „Někdy jsem strašně zoufalá. Minulý týden jsem probrečela několik dnů. Nemyslím si, že bych měla poporodní deprese, prostě je toho moc! Včera jsem mlátila látkovou plenou do gauče a řvala vzteky! Já jsem hrozná, hrozná matka! To se přeci nedá vydržet!“ Kamarádka mě pohladí po ruce, nakloní se ke mně a tiše prohlásí: „Řeknu ti tajemství,“ nadechne se, „šestinedělí je peklo…“

Ano, moje první šestinedělí bylo peklem. Já i můj manžel Pavel jsme byli nevyspalí a nervózní. Snažili jsme se rozklíčovat potřeby našeho syna, naplnit je na jedničku. Naše snaha být dobrými rodiči byla urputná. Sklouzli jsme do dokonalé péče o potřeby našeho syna tak, že jsme zapomněli s ním jen tak být. Artura jsem poprvé začala vnímat jako své dítě, když mu bylo půl roku! Do té doby to byl maraton krmení, přebalování, koupání, uspávání, odříhávání, masírování bolavého bříška, uklízení, dospávání, chození na kontroly, vození v kočárku…

Až ve chvíli, kdy jsem ho v šesti měsících koupala a on se na mě usmál, jsem si uvědomila, že přede mnou nesedí malý náročný robot, ale individuální bytost, která mě má ráda. Má mě rád, i když jsem neupravená, unavená, protivná, frustrovaná. Má mě rád, protože jsem jeho máma a on je můj syn… Proč jsem na tento okamžik vzájemné lásky musela čekat půl roku? Protože jsem se musela naučit ještě mnoho věcí. Artur mi ukázal, jak moc sobecká jsem do té doby byla. Lámalo mě mé vlastní ego, vztekala jsem se, když jsem chtěla spát já a nemohla jsem, protože jsem nejdříve musela uspokojit potřeby někoho jiného. Naučila jsem se, že svět se netočí jen kolem mě. Naučila jsem se své nálady nebrat tak vážně. Skutečně. Před Arturem jsem byla prostě hrozný sobec a celé to peklo jsem musela projít jen proto, aby mé nabubřelé ego dalo prostor i jiným bytostem kolem mě.

Amelie

Už během těhotenství s Amelií, které dnes neřekneme jinak než Mája, jsem tušila, že staré koncepty podoby mateřství musí být nahrazeny něčím smysluplnějším. Nedokázala jsem se smířit s tím, že mateřství je možné jen nějak přežít, že porod se musí přetrpět, že šestinedělí bude pekelné. Mí přátelé, i rodina mi ze začátku moc nevěřili, ale můj strach, že se vše bude stejně jen opakovat, byl natolik silný, že jsem se nedokázala zbavit přesvědčení o útrpném mateřství.

Studovala jsem, hledala jsem, mluvila jsem, léčila jsem se, zpracovávala, připravovala jsem se, učila jsem se a moje snaha přinesla ovoce. Nejenom, že jsem s Májou prožila krásný a přirozený porod, ale i následný bonding, který v porovnání s Arturem navždy položil pevné základy našeho vzájemného vztahu. Když se na Máju zlobím, vždy si vzpomenu na okamžik, kdy jsem ji po porodu sevřela v náruči a totálně se zamilovala do své nádherné holčičky. Pak je těžké se na ni dál zlobit.

Bonding – bezprostřední pochování dítěte po porodu považuji po téhle zkušenosti jako zásadní okamžik, který buď podpoří, nebo podkope celý následný čas šestinedělí a další dny mateřství. Díky bondingu jsem byla na svou dceru napojená od začátku. Chovala jsem si ji mnohem častěji. Byla jsem plná energie. A hlavně jsem hodila za hlavu všechny návody, příručky a časové rozpisy, kdy a jak se o svou dceru starat. I když jsem si péči o Máju usnadňovala už jen tím, že jsem četla v jejích potřebách pomocí intuice a napojení, žádná velká pohoda se nekonala. Měla jsem doma dvouleté žárlivé batole s narušenou vzájemnou vazbou. 

Měli jsme nedokončený projekt stavby nového domu za Prahou. Zažili jsme na sousední bytovce rekonstrukci fasády se vším tím hlukem ze sbíječek, klepáním a řemeslníky za okny, kteří sotva chápali, že šestinedělka potřebuje po probdělé noci celé dopoledne k tomu, aby stáhla spánkový deficit alespoň na polovinu. A protože jsem se nepotřebovala tak rozsáhle hojit jako po prvním porodu a pobíhala jsem po bytě už během prvního týdne, šel Pavel po sedmi dnech do práce a nikdo jiný ho nenahradil.

Mé druhé šestinedělí nebylo peklem, byl to masakrální kolotoč…

Myslela jsem si, že jsem emocionálně i fyzicky v pohodě až do okamžiku, kdy jsem se ráno probudila s horečkou a bolestí v prsu. S Májou jsem si odbyla retenci dvakrát, celkem šest dnů v horečkách, a když mi nabíhala retence potřetí, poslala mě jedna porodní asistentka do postele se slovy: „Zánět máte jen proto, že jste unavená. Máte šestinedělí a Vaším úkolem je být v posteli. Váš zánět je jen znamením toho, že má začít fungovat Vaše rodina.“ 

Spolka jsem tedy hrdost, že všechno zvládnu sama, přiznala si, že i když toho umím mnohem víc než minule, tak stále potřebuji podporu svého okolí. Mája mě naučila, že rodina je mnohem širším pojmem než jen já a po večerech Pavel. Mája mě naučila poslouchat intuici. Mája mě naučila, že se mohu spoléhat na náš vztah spíš než na tabulky a statistiky. Naučila mě převzít zodpovědnost za naše životy. Naučila mé síle a kráse kontaktního rodičovství, společnému spaní, nošení v šátku, bezplenkování a kojení dle jejích vlastních potřeb.

U Máji jsem poprvé ochutnala mateřskou lásku. Šestinedělí s ní a s malým Arturem bylo intenzivní, náročně, ale krásné. S peklem mé první zkušenosti se to nedalo vůbec srovnávat.

Alan Richard

Alana jsme popravdě nečekali. Třetí dítě jsme už nechtěli a najednou tu byla záhadná nevolnost, pak pozitivní test a poté okamžik, kdy jsme s Pavlem seděli na gauči v našem novém domě a stáli před jedním z nejzásadnějších rozhodnutí našich životů. Buď teď budeme nešťastní, nebo šťastní. Tak jednoduchá volba to byla a tak zásadní. Ani by mě nenapadlo jít na potrat, to bylo silně proti našemu přesvědčení, ale mohla jsem být třeba naštvaná. Přece jen Alan zásadně zasáhl do našich plánů otevřít školku, dodělat vysokou, rozjet podnikání a třeba odcestovat na Zéland. Třetí dítě však bylo na cestě a my jsme se rozhodli jej přijmout se vším všudy. Přesto jsem se bála, jak to všechno zvládnu. Jak zvládnu tři děti, projekt, nedokončený dům, absenci školky? Jak zvládnu naše vlastní životy?

Alan mě od začátku nešetřil. Nebylo mi tak zle jako s Májou, ale mou duši plnou bolesti se zřejmě rozhodl přetransformovat na něco přijatelnějšího.

Vím, že je každé těhotenství dlouhou cestou, na které potkáme svou sílu. Každé dítě nám dá velkou sílu poprat se s těmi démony, na které bychom si do té doby netroufly. Jako kdyby nám do našeho vědomí házelo právě ty kameny, které tolik tíží naši nevvyslyšenou duši. Alan mě donutil jít k psychoterapeutům, kde jsem si konečně dovolila dospět, oprostit se od pout bolestivého dětství a vyrůst v někoho jedinečného – sebe samu. To nejtěžší, co jsem se s Alanem musela naučit, bylo rozpoznání, že jsem silná, jedinečná bytost, dokonalá taková, jaká jsem. Nebylo třeba dalších srovnávaní se s okolím, nebylo zapotřebí se učit být někým jiným, nebylo nutné hledat další oporu z okolí. Alan mi ukázal, že vše mám již v sobě, jen jsem to do té doby neviděla.

Alana jsem porodila doma. Byl to boj si tohle rozhodnutí uhájit, ale věděla jsem, že to tak má být. Moje intuice křičela, když jsem se snažila sama sobě vysvětlit, že porodnice bude lepší, bezpečnější nejenom pro naše životy, ale i pro vztah s Pavlem. Nedařilo se. Čím víc jsem se snažila se smířit s variantou porodnice, tím víc jsem byla naštvaná. Nakonec jsme přistoupili k variantě, že se připravíme na porod doma s porodní asistentkou a do auta sbalíme tašku do porodnice pro případ, že se vše nebude vyvíjet tak, jak má. Porod začal nečekaně, trval sice dvanáct hodin, ale kontrakce byly nepravidelné a nikdo netušil, že po dvou hodinách spánku, v pět hodin ráno, přivedu v naší meditační místnosti na svět za řevu lvice nádherného tříkilového syna. Popravdě, nikdo nečekal ani to, že budeme mít syna. Celé těhotenství jsem na své břicho mluvila jako na Aděnku.

A začalo šestinedělí s Alanem – šestinedělí s Alanem ve světle. Vše, co jsem se naučila za posledních několik let, jsem plnohodnotně využila a přitom objevila nové rozměry mateřské lásky. Musím se přiznat, že je těžké o tomto období psát, všechno, co jsem prožívala se dělo v mnohem větší hloubce mé duše, kde už se jen těžko hledají ta správná slova… Využívala jsem všech praktických zkušeností, které mi usnadnily péči o třetího novorozence a další dvě děti. Spala jsem, když spal Alan. Přijímala jsem pomoc zvenčí. Kojila jsem, když si Alan řekl. Nepoužívala jsem dudlík. Bezplenkovou metodu jsem používala už od začátku, protože „mi to prostě nedalo“. Spala s ním pod jednou peřinou. Ptala jsem se ho, co potřebuje a v tu chvíli jsem to jednoduše „věděla“. Chovala jsem ho, jak bylo zapotřebí. Střídala jsem kočárek s šátkem, jak se nám zrovna chtělo.

Tak bych shrnula ty praktické záležitosti. Jak ale popsat prožité světlo šestinedělí? Zřejmě na to budu muset jít trochu zeširoka. Začnu jednoduchým výrokem, ke kterému vedou složité systémy snad veškerých duchovních nauk:

„Štěstí je tady a teď.“

Štěstí není třeba dosahovat. Je v nás, celou tu dobu, jen mu nevěnujeme pozornost nebo ho přes nánosy vlastních myšlenek, bolestí a traumat nevidíme. Všechna šestinedělí jsou víceméně stejná. Někdy jsou děti náročnější, někdy jsou spavé. To ovšem není důležité v okamžiku, kdy chápete, že svět kolem Vás je závislý na Vašem úhlu pohledu. Když jste nešťastní, bude i svět kolem Vás nešťastný a naopak.

To, jak se na něj díváte Vy, určuje, co se kolem Vás bude dít. A právě tento pohled je třeba zkoumat, protože se děje právě teď. A s takto nastaveným programem poté naskočíte na intenzivní hormonální vlnu šestinedělí, kdy je spočinutí v přítomnosti mnohem snadnější než kdykoli předtím.

Vaše miminko si Vás přitáhne k sobě, vnější svět už najednou není tak důležitý a neruší Vaši pozornost. Vaše vědomí je v přítomnosti jen u Vás dvou. Vzájemná vazba se prohlubuje do nových dimenzí. Intuice je jasná. A pokud k tomu přidáte uvolnění, mizí všechny obavy, které zastiňují štěstí vyzařující z Vás samotných.

Když ze své mysli odstraníte minulost, budoucnost, strach, obavy, očekávání a jste jednoduše uvolnění, tady a teď, pak se pomalu noříte do čím dál tím větší hloubky vlastní osobnosti – do nových dimenzí mateřské lásky a objevujete prostor vlastní mysli, který je přirozeně šťastný.

A tohle všechno Vám usnadní intenzita a hormonální koktejl šestinedělí a obráceně. Pak můžete prožívat světlo šestinedělí. Ještě nejsem osvícená, zdaleka ne. Když odezněla energetická vlna šestinedělí, přišly slušné krize vzájemného sžívání a vyčerpání. Ani s Alanem jsem se nevyhnula dvěma retencím, ale už jsem věděla, co za tím je. Díky Alanovi jsem mnohem zdravější a vědomější bytost.

Alan mě naučil uvolnit se do přítomných okamžiků. Alan mě naučil přijmout sebe i svět kolem sebe. Alan mi ukázal, kolik síly v sobě mohu nalézt.

Pokud jsme uvolněné, tady a teď, když přijmeme sebe sama takové, jaké jsme, a jsme v souladu se světem kolem nás, prožijeme světlo šestinedělí. 

A stále se učím, stále mě učí všechny mé děti… a je to jízda…

Martina Mikolášová

www.stastnamama.com

Korektura: Milena Miškaříková

Foto: ilustrační

KT

Sepiš i Ty svůj příběh

Pokud bylo vaše šestinedělí nádherné budeš mít sepsanou krásnou vzpomínku a můžeš ji uložit do krabice s mašlí, kterou předáš svému děťátku. A pokud bylo vaše šestinedělí náročné, můžeš se z toho vypsat a projít samoléčbou. 

Svůj příběh mi můžeš poslat na email katka@katkatumova.cz anebo mi jen tak napiš, co sepsání s Tebou udělalo. Pokud se domluvíme, Tvůj příběh se objeví na těchto stránkách a pomůže i ostatním ženám, maminkám v jejich období po porodu. 

Katka Tůmová, autorka blogu Světlo a stín šestinedělí

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *