#21 Náš dlouhý porod

Vysekávám hlubokou poklonu moudrosti miminek, které vědí, jak se narodit…

Teď, když po sobě už po několikáté pročítám tento příběh, těžko se mi věří, že jsem tohle všechno prožívala já. Nyní, téměř rok poté, vnímám, že jsem se od té doby posunula sto tisíc mil dopředu, že to, co se tehdy dělo, bylo tak podivné a neskutečné, že to snad ani nemůže být pravda. 

Ale pravda to byla a je. Ať už se mi od té doby podařilo všemožně pracovat na mé životní cestě, tak se to tehdy stalo a takhle jsem to prožívala. A právě proto dnes mohu být tím, kým jsem a jít po své cestě dál. Každý máme tu svou a všechno, co se nám děje, má nějaký smysluplný důvod. Všechno tohle nám pomáhá být lepšími lidmi. Tak, jako nesoudím nikoho za to, kde se na své cestě právě teď nachází, stejně tak se teď snažím neposuzovat samu sebe za to, jak jsem prožívala porod naší dcery. 

Je to příběh otevírající téma temnoty a stínu, který doprovází každého z nás. Stínu, který je však milosrdný, neboť on touží jen po tom, abychom ho přijali, pochopili, objali, poděkovali mu a propustili jej, a tak se mohli nechat prozářit světlem. Vše je napsáno obšírně a bez příkras se vším, co k porodu patří, protože to tak i bylo.

Je večer dvacátého pátého prosince, sedím za stolem v obývacím pokoji u své babičky a dědy v jejich domě v Brně. 

Ráno jsem se necítila vůbec dobře, špatně jsem spala, vlastně jsem nedostatečně spala už posledních pár týdnů a předešlé dny jsem navíc hloupě uléhala velmi pozdě. Chodili jsme s mužem do kina nebo jsme doma sledovali filmy. To ráno jsem si připadala, že nechci nikoho vidět, dokonce jsem plakala a zvažovala, že nikam nepůjdeme. Říkala jsem si aspoň, že tam přijdeme jako poslední a jako první odejdeme, že se nezdržíme moc dlouho. 

Zvláštní, bylo to přesně naopak. Zvládám to ale dobře. Vánoční den strávený s rodinou jsem se snažila užít. Přes den mi hodně tvrdlo bříško, nevěnovala jsem tomu však pozornost. Večer jsme se ještě šli projít. Bylo to velmi příjemné. 

Po návratu domů jsme mluvili přes Skype s Joeovými rodiči. Bylo deset hodin večer. To už jsem tvrdnutí cítila víc a víc. Vzrůstalo ve mně vzrušení, ale nechtěla jsem si ještě nic namlouvat. Těšila jsem se, že už to snad začíná. I na Joeovi jsem viděla, že má radost. Když mi tvrdlo bříško, musela jsem občas zavřít oči. Bylo to jiné než doposud. Dívala jsem se na krásné růžové růže, které mi Joe před pár dny přinesl. Představovala jsem si, jak se rozvíjejí a k nám se přibližuje naše děťátko. Šli jsme spát. Na posteli jsem vkleče prodýchávala další a další konrakce. Měla jsem radost. 

Už k nám pomalu přichází… 

Pokusila jsem se usnout, ale moc se nedařilo. Vlny kontrakcí mě probouzely. Nutily mě se každou chvíli vyprazdňovat. Někdy ve tři nebo ve čtyři hodiny ráno jsem šla snad již po sté čůrat. Při tom ze mě začala odcházet hlenová zátka. Nadšení ještě vzrostlo, i když jsem si říkala, že to nemusí nic znamenat. Napsala jsem naší dule Míše, že se něco začíná dít, popsala jsem jí, jak se cítím. Vlny pokračovaly. Bylo šest hodin ráno a já jsem mimo jiné Míše vzkázala: „Mám pocit, že to bude ještě trvat. Třeba jsou to jen hodně silní poslíčci.“ 

Proč jsem si to předvídala? O půl desáte ráno jsem Míše napsala, že vstávám z polospánku, že jsou kontrakce stále intenzivnější a hodně podobné bolestem při menstruaci. Když jsem stála, vlny nepřicházely, intenzivnější byly vleže. Joe a děťátko ve mně spali. Ve sprše jsem se snažila relaxovat, také jsem si zkontrolovala čípek. Nevím, jestli jsem to dělala dobře. Zdál se mi hodně vysoko a jako bych se ještě vůbec neotevírala, anebo jen trochu. Míša přes esemesku navrhovala procházku. Nějak jsem to úplně přešla, jako by ta možnost vůbec neexistovala. V jedenáct hodin jsem opět sdělovala Míše, že mám pocit, že se čípek posunul dál, respektive dovnitř, že si na něj nedosáhnu. Za tu hodinu, co jsem neležela, ale stála, přišly asi jen dvě vlny kontrakcí, a stály zato. 

Měli jsme jít k rodičům na Štěpánskou kačenu. Zavolala jsem mamce, že nepřijedeme, že se něco začíná dít. Taťka nám prý oběd přiveze domů. Bezva. Podvědomě jsem si říkala, jaký vliv a tlak na mě má skutečnost, že teď moji rodiče vědí, že se „něco“ děje. Budou se teď určitě strachovat a pořád na mě myslet. Znám je. Odpoledne přicházely kontrakce asi po dvaceti minutách, snažila jsem se hodně odpočívat a usnout vleže, ale nešlo to. To se vlny kontrakcí zintenzivnily. Ve stoje se zmírňovaly. Moje mysl se pomalu začala chmuřit. Nechtěla jsem ani stát, nechtěla jsem chodit, nechtěla jsem nic, byla jsem unavená. Ležet jsem nemohla…

Celé sobotní odpoledne jsem strávila prakticky vsedě, opřená o jídelní stůl. Nešlo mi myslet na nic jiného než na tu příšernou bolest. Proč to tolik bolí? Nemá to tolik bolet! To takto bude pořád? Jak dlouho ještě?! Takhle to nezvládnu! Vždyť MĚ to nemá bolet! Bolí to! Bolí! Co mám dělat? Nic mi nejde. Nechci ani přemýšlet nad nějakou relaxací. Nevím, co by pomohlo. Nic mi nepomůže. Pomoc. Nezvládám to. Panikařím. Co budu dělat? Bolí to. Chce se mi tolik spát, ale ani to nemůžu. Moje mysl a tělo byly naprosto paralyzovány bolestí.

Jednou za pár hodin jsme si s Míšou napsaly, jak se věci vyvíjejí. Když si čtu zprávy s odstupem, znějí tak nějak pohodově a čile. Nechtěla jsem sobě, natož Míše přiznat, jak hrozně a neschopně se začínám cítit. Napsala jsem jí, že se snažím být uvolněná, ale některé vlny mě nutí všechno stínat. Píšu o všemožných relaxacích, ale ve skutečnosti na to nemám ani pomyšlení. Večer dula osobně přijíždí a pomáhá mi procházet několik příchozích kontrakcí. To opravdu pomáhá. 

Míša nás nechává o samotě a zase odjíždí. Moje nejistota se brzy vrací. V noci se snažím ležet v posteli, ale při každé vlně křičím a zatínám nehty do Joeovy ruky. Tolik to bolí! Před pátou ráno volám opět dule a prosím ji, ať přijede. Nedávám to. Tolik se mi chce spát, ale přes tu bolest nemůžu. Míša přjíždí a já myslím na to, abych jí udělala čaj, namísto toho, abych se naladila na sebe, na miminko a porod. V tuhle chvíli to neumím pojmenovat, ale zdá se mi, že dělám všechno pro to, abych se procesu porodu vyhnula. Myšlenky v mé hlavě jedou na plné obrátky. Nedovoluji se vlnám poddat, neumím se naplno uvolnit. Nevím, jak se na mé děťátko napojit. Jsem ze sebe velmi zklamaná a cítím smutek. „Co když mé maličké ubližuji? Jsem hrozná. Kdo jsem? Kdo já to vlastně jsem? Na koho si to hraji? Co jsem si to celou dobu nalhávala? Já a porodit přirozeně, hladce a rychle? Vždyť to nedokážu!“ Toto byly věty, které mi zněly v těle ještě další dny dlouhého porodu. 

To můj stín volal po pozornosti, jako by říkal: „Chtěla jsi vyjít ze začarovaného kruhu? Chtěla jsi vyjít z mého stínu? Chtěla jsi být ženou? Chtěla jsi pustit svou kontrolu a nechat se vést proudem života? Chtěla jsi být naprosto sama sebou a nikým jiným? Chtěla jsi být krásná? Chtěla jsi hluboce a vášnivě milovat? Chtěla jsi naplno prožívat všechny své radosti i smutky? Chtěla jsi rodit děti? Chtěla jsi žít své sny a touhy? Chtěla jsi mít srdce otevřené dokořán? Chtěla jsi být světlo? Tak tady mě máš v plné kráse, moje milá! Jsem tu, abychom to spolu zařídili.“ 

A já to nedokázala. Nedokázala jsem svůj stín chytit za ruku, vyslechnout ho, chvíli s ním pobýt, poděkovat mu za jeho přítomnost a za všechno, co mi měl v životě předat, říct mu, že už ho nepotřebuji, a pak ho propustit a nechat jít. Nedokázala jsem to. Nic z tohoto jsem si tehdy ani naplno neuvědomovala. Cítila jsem se jen neuvěřitelně zaseknutá, unavená a bezradná. Neuměla jsem pustit svůj stín, neuměla jsem uvolnit své tělo, ať rodí. Ať mi porodí dceru.

Mělo to tak nejspíš být. V průběhu celého porodu mi neustále v hlavě naskakovaly myšlenky na to, jaký příšerný porod své dceři připravuji. Slyšela jsem v sobě všechny ty příběhy lidí, kteří nemohou prožívat svůj život naplno, protože do jejich porodů bylo necitlivě zasáhnuto. A já jsem sobě i dceři tolik chtěla dopřát přirozený porod. Všechny ty hrůzné informace o vedlejších účincích oxytocinu a epidurálu, o nepřiměřených lékařských zásazích do zdravého chodu porodu. Tohle jsem nechtěla. Chtěla jsem porodit sice v porodnici, ale sama, hladce a láskyplně. Myslela jsem si, jak mám všechno načteno, zmáknuto, že se ničeho nebojím, že to zkrátka bude parádní pohodová cesta k našemu milovanému miminku. Že budu tančit a zpívat. 

Po několikahodinových nekonečných příšerných kontrakcích jsem neměla ani pomyšlení na zpěv či tanec. Zato jsem však měla neuvěřitelné výčitky. Cítila jsem se opravdu k ničemu. Nedokážu, co jsem si vysnila… Zbytky mé energie jsem vynakládala na zahánění černých myšlenek, jak moc se bojím. Jaký mám strach, že se něco stane, že budu muset na císařský řez, že miminko nebude zdravé, anebo že dokonce zemře. Kdybych si bývala tyhle strachy uvědomila a přiznala už během těhotenství a nesnažila se je potlačovat, všechno by možná bylo jiné. 

Byla neděle, dvacátého sedmého prosince ráno. Byli jsme pořád ještě doma a kontrakce nabývaly na síle, trvaly i minutu a přicházely po třech minutách. Před každým sebevyšetřením jsem byla plná naděje, že se porod přece jen posouvá kupředu. Tak tedy ne. Děložní čípek zůstával zatvrzele nezměněn i po více než třiceti hodinách kontrakcí. „Třeba to sebevyšetřování dělám špatně,“ napadlo mě. Rozhodla jsem se, že chci jet do porodnice. Už jsem dál nechtěla zůstávat doma. Chtěla jsem změnu prostředí, další útěk sama před sebou. Na příjmu mi jen potvrdili, že jsem se vyšetřovala správně – byla jsem otevřená na jeden centimetr. Nabídli mi, že mohu zůstat, nebo jet zpátky domů. Záleželo to jen na mně. Rozhodla jsem se zůstat. Myslela jsem si, že mi změna prospěje a neprospěla! Celý den jsem strávila na porodním sále, a tak jako doma rozdýchávala jednu vlnu za druhou s tím bonusem, že mě jednou za čtyři hodiny vnitřně vyšetřoval cizí člověk, zpravidla muž. Množství spánku nula. Večer byl čípek ve stejném stavu jako ráno. Miminko si ale vedlo dobře, nebyl tedy důvod nějak zasahovat. Zároveň mě však už nechtěli pustit domů. A já už po tom netoužila. Stále jsem se udržovala v naději, že už „to“ za chvíli přijde a děťátko porodím. V to jsem doufala celou další noc, kterou jsme společně s mužem strávili na soukromém pokoji oddělení šestinedělí. On spal a já zápasila s dalšími a dalšími kontrakcemi. 

Přišlo ráno a s ním další vyšetření. Byla jsem otevřená na tři centimetry, děťátko v pořádku. Volala mi moje máma a pobízela mě, ať si nechám píchnout oxytocin, tak jako kdysi ona, když rodila mě a mého mladšího bratra. „Pomůže ti to, budeš to mít brzy za sebou, musíš být už hrozně unavená,“ říkala mi do telefonu, zatímco já jsem tak moc toužila vyjít z tohoto bludného rodinného kruhu oxytocinových porodů. 

„Chcete vyvolat porod?“ zněly nabídky lékařů. „Ne, děkuji, nechci. Zvládnu to sama,“ zněla má odpověď. Tentokrát začaly přicházet silnější kontrakce než doposud. Byli jsme na porodním sále a já střídala příjemnou teplou vodu ve vaně s mírným monotónním pohupováním vsedě na balóně, opřená o porodní lehátko. Aspoň takhle jsem mohla trochu spát. Vlny se rozjížděly stále víc a já nabyla dojmu, že jde o porod. Těšila jsem se, že už každou chvíli porodím. Těsně před západem slunce mi po vyšetření lékař sdělil, že jsem otřevřená na tři centimetry. 

Tu-du-dum-dum. Veškerá motivace rodit byla ta tam. 

Dula Míša mi masírovala akupunkturní body a šeptala: „Pusť ji. Tak už ji pusť dolů.“ A já jí bezděky odpovídala: „Ne. Nemůžu.“ Nemohla jsem pustit vůbec nic. Podvědomě jsem pořád držela tak pevně samu sebe. Uvnitř jsem cítila zlost a vztek, ale nedokázala jsem se v tom zorientovat. Neuměla jsem popsat, co to vůbec je a odkud ta zlost přichází. Tolik jsem se bála ji projevit. Můj muž mi byl tou největší oporou, jakou mohl v dané chvíli být. Jak naše dula prohlásila, že někteří muži by mohli se ctí zastávat roli porodní asistentky. Přesto jsem však v duchu přisuzovala původ svého vzteku částečně i jemu. Nahlas jsem však neuměla projevit cokoliv. Bylo by to přece racionálně naprosto nespravedlivé a hloupé. Jen jsem si uvědomila, jak mě právě teď štve. Štvala jsem však samu sebe. Neuměla jsem přiznat to, co cítím, ani sobě, ani druhým. Tehdy po vyšetření jsem se zmohla jen na vzteklý pláč. Cítila jsem, jak je mi nepříjemné, že jsou tam u tohoto zvláštního plačtivého výjevu přítomni můj muž a má dula. Připadala jsem si směšně, odhaleně a nepatřičně. Neuměla jsem vyjádřit, co právě teď potřebuji. Sama jsem to totiž buď nevěděla, anebo si to alespoň nepřiznávala. Vlny kontrakcí mezitím pomalu odeznívaly a přicházely jen zřídka. Po nějaké době přišel lékař s novou nabídkou vyvolání porodu. „Ne, děkuji. Zvládnu to,“ stále jsem zatvrzele odmítala jakýkoliv zásah do přirozeného procesu porodu. Jak přirozené však byly procesy, kterými jsem už několikátý den procházela? 

„Jste velmi unavená, takhle porod nemůžete zvládnout,“ zněla lékařova slova. Tekly mi slzy. „Ano, jsem moc unavená. Nemohu odpočívat, ani spát vleže,“ odpovídala jsem. Lékař mi tedy nabídl prášek na spaní a já, neschopná přemýšlet, jsem svolila. Následovala příšerná noc, ležela jsem na posteli, moje hlava byla jako vyzkratovaná, ale moje tělo čas od času stále prociťovalo bolestivé vlny, které mi vlastně nedovolovaly prožít plnohodnotný spánek. Myslím, že někdy uprostřed noci jsem totálně omráčená práškem na spaní skučela bolestí tak moc, že mi napíchli infuzi magnézia na uvolnění stahů. 

Nevěděla jsem, jestli spím, nebo jsem vzhůru. Vnímala jsem jen kontrakce, velmi divné sny a jak mi v bříšku tančí děťátko, jako by na ni lék neměl žádný účinek. Někde opravdu hluboko jsem věděla, že je v pořádku. Když se ráno konečně rozednilo, připadala jsem si jaksi mimo realitu. O vyspání se nedalo vůbec mluvit. Miminko však bylo v pořádku. Bylo úterý a já jsem byla vyslána odpočívat na pokoj šestinedělí. Tam jsem v tomhle stavu strávila celý den. Částečně se mi dařilo spát v pololeže, ale pokračující nepravidelné vlny kontrakcí mi to naplno nedovolovaly. Když jsem byla vzhůru, jako by úplně ustaly.

Chodila jsem na pravidelná vyšetření jednou za pár hodin. Vše bylo v pořádku. Otevřená tak na tři a půl centimentru.

V noci na středu se ve mně něco zlomilo a já si dovolila projevit emoce vzteku vůči svému muži. Bila jsem ho pěstmi do hrudi, on jen pevně stál a tiše to přijímal. Když se mi podařilo ze sebe dostat alespoň trochu tlaku, začaly mým tělem probíhat nové kontrakce. Byly mnohem silnější než kterékoliv předchozí. Šli jsme spolu na porodní sál, kde jsem střídala sprchu s pohupováním na míči. Také na monitoru se ukazovaly kontrakce jako do té doby nejsilnější. Porodní asistentka poznamenala, že některé ženy mají zkrátka velmi bolestivé poslíčky, které však nejsou porodem samotným. Už jsem nevnímala ani sebe, ani okolí, jak moc jsem byla vyčerpaná. Zřejmě se zvyšujícím se vyčerpáním ustaly i silné kontrakce. Ráno od pěti hodin už byly zase jen slabé. Přišel lékař, aby mě vyšetřil. Vše bylo v pořádku. Otevřená něco přes čtyři centimetry. Znovu mi nabídl vyvolání. Domluvili jsme se, že se rozhodneme při velké vizitě za pár hodin. Po vyšetření jsem šla odpočívat do „křesla pro tatínky“. Bylo to krásné polstrované křeslo, které bylo určeno pro doprovod u porodu. Já na něm seděla a těšila se z toho, že se mi daří odpočívat a zvládat přitom přicházející vlny. Když vtom mi něco teplého začalo stékat po stehnech. 

Plodová voda. Hurá. Jupí. Děťátko se teď už doopravdy chystá. Voda byla zkalená a s ní i křeslo. Šla jsem pomalu tu radostnou novinu oznámit porodní asistence. Za to křeslo mě nepochválila. Přišla velká vizita. Bylo to snad sté vaginální vyšetření. Ačkoliv se všichni snažili být citliví a diskrétní, bylo to TAK nepříjemné. Nechtěla jsem, aby to dělali. Věděla jsem, že mohu odmítnout, zároveň jsem to však nedokázala. Protože už jsem tam byla třetí nebo čtvrtý den, znali mě snad všichni doktoři a porodní asistentky. Bylo to tak trapné. Nevím, jestli tomu tak skutečně bylo, ale cítila jsem, jak mnou někteří pohrdají, že tak dlouho dobrovolně trpím a nenechám si porod vyvolat. Zároveň se jim všem však klaním, že mě na české poměry opravdu do ničeho nenutili. Nabízeli, manipulativně sdělovali odstrašující informace, ale netlačili. Další poklonu jsem jim v duchu vysmekla, když zavrhli nutnost podat antibiotika kvůli zkalené plodové vodě. Miminku se podle všeho dařilo dobře a antibiotika nebyla nutná. 

Voda odtékala a my jsme předpokládali, že se porod brzy rozjede. Nerozjel. 

Byla jsem tak zklamaná, že se nerozjel. Odpoledne mi znovu nabídli vyvolání a já souhasila. Byla jsem úplně vyčerpaná, už jsem nemohla dál věřit tomu, že se to rozjede samo. Dostala jsem infuzi s oxytocinem. Moje hlava od té chvíle nedokázala objektivně sledovat vůbec nic. Vnímala jsem jen, jak mě něco nutí tlačit. Při každé vlně jsem hučela a tlačila. Byla jsem převážně ve vaně, tam se mi dařilo všechnu tu sílu zpracovávat dobře. Po několika hodinách mě opět přišel vyšetřit lékař. Sama jsem se průběžně vyšetřovala ve vaně, naprosto zřetelně jsem na svých prstech cítila tlak hlavičky a jak se postupně snižuje. Vnímala jsem, že mezi prsty a hlavičkou je něco, co děťátku stále brání vyplout ven. Už jsem si myslela, že budu brzy rodit, když lékař zahlásil, že jsem otevřená na šest centimetrů. 

Další tu-du-dum-dum. 

To už jsem opravdu nemohla dál, byla jsem na pokraji svých sil. Jak dlouho to ještě bude trvat? Když jsem po pěti dnech kontrakcí na šesti centimetrech, a to i s oxytocinem? Plakala jsem. Já zastánkyně přirozených porodů. Já, která po dobu pěti dnů zarputile odmítala jakoukoliv medikaci, jsem nyní prosila doktora, ať už mě rozřízne, ať už vytáhne mé dítě ven. 

„Tak tohle, paní Hoffman, dělat teda nebudu. Miminko je v pořádku, Vy jste v pořádku. Tohle zvládnete.“ Osvícený to lékař. Věděl, že jsem v přechodové fázi porodu, kdy se mnohé rodící ženy úplně přirozeně ocitají v naprosté krizi. Ještě tehdy dodal, že by pro mě speciálně měl zázračný lék, který mi uleví od bolesti. Mluvil samozřejmě o epidurálu. Řekl mi, ať si to rozmyslím, že přijde za chvíli. Nepřišel. A já mu děkuji, protože kdyby přišel, bývala bych mu hned nastavila svou páteř. Nepřišel. A já to zvládla bez epidurálu. Nakonec, ta bolest už mě dávno přestala zajímat. Byla jsem tak vyčerpaná, že už jsem nemohla ani přemýšlet. Konečně. Pak jsem ještě dostala infuzi na zašlou branku a taky mě vycévkovali, protože jsem se nemohla sama vyčůrat. Potom jsem mezi vlnami vkleče ve vaně snad i pospávala, abych napnula všechny svoje síly na kontrakce, které přicházely čím dál tím častěji. Ztratila jsem pojem o čase. 

Nevím, jak dlouho to všechno trvalo. Byla tma. Můj muž otevřel okno a řekl: „Podívej se, hvězdy!“ Nadechla jsem se čerstvého zimního vzduchu, vzhlédla jsem, uviděla třpytící se nebe, usmála se a věděla, že všechno je v pořádku a že děťátko už bude brzy na světě. V mém těle se rozhostil klid a mír a čekala jsem na poslední silné kontrakce, které děťátku pomohou na svět. Kvůli dalšímu vyšetření jsem musela vylézt z vany. Vyšetření bylo zas a znova tak nepříjemné. A ty monitory! Ale děťátko už bylo blízko. Neměla jsem téměř žádnou sílu, nebyla jsem schopná se udržet ve stoje nebo v dřepu. Zůstala jsem na porodním lehátku, ležela jsem na boku a u hlavy mi stál Joe. Všude byla tma, jen slabé světlo lampy.  Za zády mi v křesle tiše seděla dula. Byla tam ještě porodní asistentka a lékař. Ani nevím, kdo další tam byl. Čekali jsme na poslední vlny a ten stejný osvícený lékař měl teď urgentní potřebu něco nepodstatného nahlas řešit s porodní asistentkou. Něco ve smyslu: „Jedna paní povídala…“ Připadalo mi to tak nezdvořilé vůči probíhajícím posvátným okamžikům zrození. Jen jsem pohlédla na svého muže, který ho požádal o ticho. 

Pak už si vybavuji, jak mne porodní asistenkta vybídla, abych si sáhla na hlavičku svého miminka. Byl to tak zvláštní pocit. Byl to opravdový hmatatelný důkaz toho, pro co jsem posledních pět dní, a vlastně ještě devět měsíců předtím pracovala. Moje holčička tu za chvíli bude. Už jsem vůbec na nic nemyslela, jen jsem vnímala, jak přicházejí poslední kontrakce a jak s nimi moje tělo vytlačuje děťátko ven. 

„Tak to je skvělé, když se teď usmíváte,“ řekla mi porodní asistentka a mně se její slova vryla do paměti. Kdyby to neřekla, sama bych si nepamatovala, že jsem se usmívala. Porodní asistentka mi chránila hráz, když procházela hlavička, ucítila jsem jen slabé pálení. 

Narodil se nový člověk. 

„To jsem si myslel,“ řekl doktor, když Mariánka vyklouzla na svět. Měla kolem krku dvakrát obtočenou pupeční šňůru a za tělíčkem se řinula tmavě zkalená plodová voda. Aniž kdokoliv z nás stačil nějak zareagovat, děťátko rychle odstříhli od pupeční šňůry, jejího jediného zdroje kyslíku, a odnášeli pryč do vedlejší ošetřovací místnosti. Já zůstala podivně klidná. Věděla jsem, že je v pořádku, že žije a žít bude. Můj muž spěchal za nimi. Pořádně ale neviděl, co se tam odehrávalo. Naši dceru resuscitovali, nemohla se chvíli sama nadechnout a bodejť by ano, když už neměla placentu. 

Čekání na její hlas bylo nekonečné, stále jsem však zůstávala v klidu. A pak. Ten nejsladší hlásek zazněl mým srdcem. Nadechla se a volala mne. „Kdy už mi ji přinesou?“ ptala jsem se. „Je 21:38,“ řekl někdo jiný. Někdo další pak hlásil míry. Proč? Proč proboha je to teď tak důležité? Proč ji tam, chudinku, ještě zdržují? Vždyť jsme si to nepřáli. Nezmohla jsem se na žádné námitky. 

Konečně mi ji můj muž přinesl. Už byla zabalená do zavinovačky. Ach, můj anděli, nejnádhernější! Jak ty jsi krásná! Vítej! 

Byla opravdu tak nádherná, měla veliké tmavé bdělé oči, kterými koukala přímo na mě. Vypadala tak vědomě, ještě teď se mi z toho pohledu tají dech. Nikdy předtím jsem si ani nedokázala představit, jaké krásné pocity mě v tu chvíli zaplaví. Tak to je ten človíček, který ve mně devět měsíců rostl. Až tehdy jsem si to naplno uvědomila. V těchto posvátných okamžicích, kdy jsme si užívaly naše dvě bezčasé vteřiny vzájemných pohledů, neměly sestřičky z novorozeneckého nic lepšího na práci, než mi sahat svými prsty na prsa a bradavky a strkat je do pusinky naší maličké, která už stejně byla dávno přisátá. „Je to bojovnice,“ řekl někdo. „A jak se tedy bude jmenovat?“ 

Opravdu? To teď musely jedna přes druhou řešit a rušit nás? „Mariana,“ souhlasně jsme jim s mužem sdělili. Už nás nechte. Ach, Bože! Tolik jsem na ně chtěla zakřičet, ať nás nechají na pokoji, že si teď konečně chceme užívat první chvíle s naším miminkem. Ale nechtěla jsem, aby mě moje dcera takovou viděla, aby její první dojmy byly zrovna tyhle. Asertivně klidná jsem být nedokázala, a tak jsem se nejspíš jen tupě usmívala a nechala si ten cirkus okolo líbit. 

Dcerunko, moje milá, jak moc bych si přála vrátit se do těch okamžiků a všechno, všecičko ti vynahradit. Být pevná ve svém rozhodnutí být s tebou a ochraňovat tě. To jsem si ještě mnoho měsíců po porodu opakovala. Byla nádherná, čilá, zdravá, dýchala a sála. 

A pak mi ji vzali. Řekli, že musí jít do inkubátoru. Pro jistotu. A já tam jen ležela, přikyvovala a poslouchala jako ovce. V hloubi duše jsem věděla, jak přesně toto nechci. Ne, další separace ne. Neberte mi ji. Je moje, je zdravá, je v pořádku. Neberte mi ji, prosím. Nic z toho jsem však neřekla. Poslechla jsem a dala jim svou dceru. 

Můj miláček. Anděl nejkrásnější odjel ve vozíčku pryč ode mě. Jak jsem to mohla dopustit? Jak jsem ji mohla nechat jít? Jak jsem ji v tom inkubátoru mohla nechat tak dlouho? Jak jsem to mohla udělat? Ještě jsme se tam na ni byli podívat. Klidně spinkala, byla tak úžasná! Jedna sestra se mě ještě zeptala, na co se tak dívám. Tu otázku jsem nepochopila. Nemohla jsem se vynadívat na svou novorozenou dcerunku, kterou jsem si tolik přála mít u sebe. Byla to příšerná noc. Vyčerpáním jsem se propadala do divných snů a s hrůzou jsem se budila a myslela na svou dcerku, která byla v inkubátoru na opačném konci nekonečně dlouhé chodby. Když jsem slyšela plakat nějaké děťátko, tolik jsem se bála, že je to Mariánka. Byla jsem ale fyzicky tak zmožená, že jsem se tam sama bála vydat. Můj muž spal a věřil, že děláme to nejlepší. Bála jsem se být za hysterickou matku. Ale já jsem prostě jen chtěla být se svým dítětem. Věděla jsem, že je v tom inkubátoru úplně zbytečně, protože je v pořádku. Zároveň mi něco našeptávalo, ať jsem klidná, protože i ona je klidná a zvládá to dobře. A tak jsem to přečkala až do rána. 

Ráno jsem plakala, když mě gynekolog vyšetřoval a já stále neměla miminko u sebe. V noci mi slíbili, že mi ji vrátí hned ráno. Vydali jsme se tam sami, spinkala. Dovolili mi se jí uvnitř inkubátoru dotknout. Začali ji připravovat na přechod na běžný vzduch. Čekali jsme tam, dokud jsem si ji nemohla vzít k sobě. 

Ach, konečně jsem ji zase držela v náruči. Nabídla jsem jí své mléko, hned se silně přisála a tak slastně pila. Náhle ale museli novorozenečtí lékaři a sestry k akutnímu císařskému řezu na porodní sál, a tak nemohlo dojít k oficiálnímu předání naší dcery. Opravdu nemohlo? Museli jsme ji tam znovu nechat pod dohledem jedné sestry. Dnes naše konání absolutně nechápu. Nerozumím tomu, proč jsme si ji nenechali, proč jsme tak slepě poslouchali nesmyslná zdůvodnění. Jen se mi otevřelo téma, jak je i ve mně hluboce zakořeněné slepé naslouchání autoritám. 

Ano, vy všichni to víte líp než já, hloupá matka.

A pak, konečně, už to netrvalo tak dlouho. Posléze mi ji přivezli a já jsem mohla chovat svou dceru bez obav, že mi ji zase někdo vezme. A pak už následovala jen čistá pohoda. První dny po porodu jsme si nesmírně užívaly. Nedokážu slovy popsat tu záplavu překrásných pocitů, které procházely mým srdcem až do těla. Kojení nám šlo navzdory všeobecně nelehkému začátku velice snadno. Ukázalo se, že Mariánka hned druhé ráno přibyla na váze. 

Bylo to několik nádherně pomalu se odvíjejících dnů, které jsme strávili všichni tři v porodnici. Už jsme byli jenom spolu. 

Často jsme spolu spali v posteli a užívali si vzájemnou blízkost. Dívali jsme se navzájem do očí a byly to pohledy dvou duší, které vědí. Pohledy duší, které se znají už dávno a jsou propojeny velmi silným láskyplným poutem. Po třech společných nocích jsme se vydali domů. 

Život nové rodiny právě začínal…

Když jsem pak později držela Mariánku ve své náruči, viděla tu nádhernou, moudrou živou lidskou bytost, cítila jsem na jednu stranu neuvěřitelný vděk, a na druhou stranu výčitky. Vyčítala jsem si, jaký hrozný začátek života jsem jí přichystala a bála se, že ji to negativně ovlivnilo.

Kdo jsem ale já, abych věděla, proč si mě moje dcera vybrala a jak to celé vlastně prožívala. Ty první dny po porodu vypadala tak klidně, pokojně a bděle. To, co se dělo následující týdny už je jiný příběh.

Tolik bych chtěla vyjádřit svůj nezměrný vděk svému muži, který mě u porodu bezpodmínečně podporoval, jak nejlépe dovedl. Je obdivuhodné, s jakým klidem a přijetím vše zvládal. Děkuji mu, že tam pro mě BYL. 

Děkuji také naší dule, která byla sama v té době těhotná, přesto však i o vánočních svátcích odcházela od vlastní rodiny, aby byla s námi. Asi nikdy nebudu moct vyjádřit, jak moc to pro mě znamenalo a znamená. Děkuji personálu porodního oddělení ve Vyškově za jejich přístup, který byl alespoň v té době v našich podmínkách nevídaný. Děkuji, že mě nechali projít si touto zkušeností bez nátlaku. 

Děkuji i svému stínu, že tam se mnou byl a ukázal mi místa v mém životě, která již pro mě nejsou funkční. 

Klaním se svému zdánlivě křehkému tělu, které zvládlo ten náročný a dlouhý vysokohorský výstup. Vysekávám hlubokou poklonu moudrosti miminek, které vědí, jak se narodit. Všechny to vědí. 

Klaním se své dceři, protože ona je prostě Boží bytost a naše veliká učitelka…

Martina Hoffman

Korektura: Milena Miškaříková

Foto: ilustrační

KT

Sepiš i Ty svůj příběh

Pokud bylo vaše šestinedělí nádherné budeš mít sepsanou krásnou vzpomínku a můžeš ji uložit do krabice s mašlí, kterou předáš svému děťátku. A pokud bylo vaše šestinedělí náročné, můžeš se z toho vypsat a projít samoléčbou. 

Svůj příběh mi můžeš poslat na email katka@katkatumova.cz anebo mi jen tak napiš, co sepsání s Tebou udělalo. Pokud se domluvíme, Tvůj příběh se objeví na těchto stránkách a pomůže i ostatním ženám, maminkám v jejich období po porodu. 

Katka Tůmová, autorka blogu Světlo a stín šestinedělí

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *