#20 Jsem prostě kontaktní rodič

Tolik jsem o něm četla – jak mám jen ležet s miminkem v posteli, sžívat se, mazlit, odpočívat a odmítat všechny návštěvy. A také jsem si to stále připomínala a snažila se o to. Ale až ke konci svého šestinedělí jsem význam těchto slov konečně pochopila a zpětně litovala – že jsem víc neodpočívala, víc se s dítětem nemazlila a neodmítla víc návštěv. Možná nebylo ve všech těch článcích a příbězích zdůrazněno, proč vlastně víc odpočívat a omezit kontakt s blízkými… možná to tam i uvedeno bylo, ale pravé pochopení přichází, až si tím člověk projde sám… 

Dnes už chápu, proč omezit kontakt s rodinou a blízkými, kteří se těší na miminko hned po narození. I já měla pocit, že když má sestra neuvidí mou dceru hned druhý den, bude to škoda. 

Teď už vím, že první okamžiky života dítěte jsou tu jen pro mámu a tátu a rodina si nového přírůstku užije dost, až je miminko větší a je schopné vnímat a být chvíli bez mámy. Problém návštěv tkví totiž v tom, že byť máme pocit, že s dítětem už všechno zvládáme, vždycky může dojít k nečekané situaci či ke špatnému načasování, a pak se může stát, že dítě celou návštěvu probrečí. V takovém případě se pak buď stoprocentně věnujeme dítěti na úkor návštěvy, která třeba prosedí celou dobu osamocena v obýváku, nebo návštěvě na úkor dítěte. Dítě Vás potřebuje na sto procent a návštěva je prostě zbytečné rozptýlení, i když uznávám, že někdy vítané, pokud už má matka pocit, že je jen s dítětem a že z toho zešílí. Ale pořád by tam měla být jistá hranice a péče o dítě by tedy měla být na prvním místě. Může se samozřejmě stát, že dítě celou návštěvu prospí, ale také může chtít třeba pít, přebalit nebo bude plakat z jiného důvodu a v šestinedělí, než si na sebe s dítětem zvyknete, bude mnohem těžší přijít na to, proč pláče. 

Někdy se matky cítí zbytečně pod tlakem, když si chce návštěva dítě pochovat, ale ono se zrovna kojí nebo spí. Pak si matka může vyslechnout, jak je to hrozné, že dítě jen spí nebo pije. Pod zkoumavými pohledy blízkých, kteří sledují, co děláte, nebo Vám za každou cenu chtějí radit, nemusíte hned rychle vědět, jak zareagovat na pláč dítěte. A věřte, že jakkoli tolerantní rodinu máte, vždy před blízkými budete chtít vypadat, že své dítě zvládáte a víte, jak ho utišit.

Nebo se může stát, že se mamince těsně před příchodem návštěvy rozbouří hormony a ona pak prostě propadne pláči, že není dobrá máma a že to nezvládá, zlobí se a sama neví, proč. 

Důvodem této psychické nevyrovnanosti, častých záchvatů pláče, vzteku a zoufalství, která je často spojována s šestinedělím, je kromě faktu, že nemá kvalitní spánek, prostě ten, že není na péči o dítě zvyklá. Předtím se matka starala jen sama o sebe, zašla si kdykoli na záchod, najíst se, četla si, pracovala, chodila do společnosti. Najednou jde vše stranou a je tu jen dítě. Někdy to opravdu může pro osobu, která si do té doby užívala svobody, působit jako noční můra a představa, že to tak bude do „konce života“ může způsobit až záchvaty zoufalství. Jenže maminky se prostě jen učí nové věci, učí se starat o své dítě a někdy to zpočátku nejde tak hladce, jak by si přály. Lidé se obecně zlobí, když jim nová činnost nejde hned a snadno. 

Milé maminky, miminko potřebuje Vaši plnou pozornost jen první dva až tři měsíce. Pak ji sice bude vyžadovat dále, ale už mu snáze vysvětlíte, že zrovna potřebujete jít na záchod. Už bude déle spát bez Vaší přítomnosti, déle si samo hrát, už vydrží s babičkou hodinu a dá Vám prostor na Vaše aktivity. Takže je zbytečné zoufat nad tím, že se sto procent času točí jen kolem dítěte, nehledě na to, že si na to po čase zvyknete a bude Vám to připadat naprosto přirozené a nebudete psychicky a fyzicky tolik vyčerpaná. Ale uznávám, že pro začátek je to docela šok. Připravit se na to na sto procent, se prostě nedá. 

Další noční můrou mého šestinedělí byly rady začínající slovy: „Hlavně ji nepřivykni…“ Dcera mi v prvních měsících usnula jen v náruči nebo v šátku. Když jsem ji chtěla odložit do postele, vždycky se vzbudila. Doporučená rada typu: „Jen ji nenech přivyknout, ona má spát i usínat v posteli sama“ ve mně vyvolávala depresi. Jak ji to nemám učit, když sama v posteli hystericky pláče? Ale bude mi opravdu spát jen v náruči? Výsledek je ten, že se to časem samo změnilo a už ve třech měsících se dala v pohodě odložit, dokonce na mě koukla očkem, kam ji to pokládám, a pak spala dál. O měsíc později už dokonce párkrát usnula sama na posteli. Anebo průpovídka: „Když jsi byla malá, prospala jsi celou noc.“ Opravdu? A v kolika měsících to bylo? V prvním měsíci? Ve dvou? V půl roce? Babičky už si často nepamatují detaily, což je zcela pochopitelné. Faktem zůstává, že jsem celou noc prospala nejspíš až někdy kolem čtvrtého až pátého měsíce, a tudíž rozptylovat se tím v období šestinedělí je zcela zbytečné. Stejně tak je marné se trápit tím, že dítě ještě není bez plen, nedrží hlavičku, neotáčí se, hodně pláče, málo spí. Vždy se ptejte, v kolika měsících to dítě dělalo nebo svedlo. Protože, co se neděje v šestinedělí, neznamená, že se nebude dít ve třech a více měsících. 

A ještě jeden poznatek z mého šestinedělí… Trvá tři měsíce 🙂 Je to podle mého období sžívání se a vnímám to jako „čtvrtý trimestr“ – období z břicha na břicho. Dítě chce být první tři měsíce jen s Vámi. Dopřejte mu ten čas. Později už bude víc pobývat i s prarodiči a ostatními a Vám bude najednou líto, že se o své dítě musíte „dělit“. Věřte, že na konci „šestinedělí“ se do svého dítěte zamilujete :-).

Pár slov o mně. Rodila jsem doma – v jurtě :-). Dcera se narodila zcela přirozeně bez medikace, jen s podporou homeopatik, bylinek a Bachových květových esencí. Psychickou podporu mi dělala porodní asistentka a můj muž. Dceru od začátku nosím, spíme spolu, kojím ji na požádání a jsem s ní maximálně v kontaktu. Jsem prostě kontaktní rodič :-).

Markéta

Korektura: Milena Miškaříková

Foto: ilustrační

KT

Sepiš i Ty svůj příběh

Pokud bylo vaše šestinedělí nádherné budeš mít sepsanou krásnou vzpomínku a můžeš ji uložit do krabice s mašlí, kterou předáš svému děťátku. A pokud bylo vaše šestinedělí náročné, můžeš se z toho vypsat a projít samoléčbou. 

Svůj příběh mi můžeš poslat na email katka@katkatumova.cz anebo mi jen tak napiš, co sepsání s Tebou udělalo. Pokud se domluvíme, Tvůj příběh se objeví na těchto stránkách a pomůže i ostatním ženám, maminkám v jejich období po porodu. 

Katka Tůmová, autorka blogu Světlo a stín šestinedělí

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *