#19 Jak jsem nalezla sebe samu

Můj příběh začal tím, když jsem neplánovaně, (ovšem nemůžu říct, že nečekaně), otěhotněla. Znala jsem se tehdy s přítelem docela krátce, ale už od začátku jsem věděla, že se s ním nemusím ničeho bát, bylo to prostě jiné… Měla jsem již po studiích a právě jsem nastoupila do práce. Hned jsem věděla, že se TO stalo. Test mi těhotenství po víc než týdnu nepotvrdil, a tak jsem se hodila zpátky do klidu a dál žila svůj obyčejný nevědomý život…

Ale za pár dní se mi život dočista změnil, těhotenství se nakonec prokázalo a já jsem si řekla, že to vezmu do svých rukou a na všechno se připravím – ostatně tak jako vždycky. Chodila jsem cvičit, na předporodní kurz, absolvovala jsem všechna vyšetření a těšila se na každý ultrazvuk. Nikdo nic nenamítal, tak jsem si myslela, že je všechno naprosto v pohodě, a já jsem se porodu a mateřství tak nějak přestala bát a těšila jsem se na vše, co přijde. 

Když přišel očekávaný den D, tedy porod, naivně jsem se odevzdala do rukou zdravotníků v porodnici a tam pro mě začalo doslova peklo. Informace, které bych bývala potřebovala, se ke mně nedostaly a já měla vše jaksi zidealizované, představovala jsem si, jak porodím do vody a všechno bude fajn. Nakonec to dopadlo tak, že po bezproblémovém těhotenství jsem skončila na vyvolávání po odtoku plodové vody, na epidurálu i oxytocinu, a nakonec ze mě malého vytlačili po dvanácti hodinách, kdy jsem mezi kontrakcemi upadala do bezvědomí. Perličkou byla vítězoslavná hláška porodní asistentky, že přece jen něco mohli z mého porodního plánu dodržet, a sice že by mě nenastříhli. 

Malého i přes můj nesouhlas odnesli, ani nevím kam, a mě umístili na pokoj s maminkou, která měla své miminko na JIP. Po celou dobu se mnou nepromluvila, stále jen plakala a já jsem tak byla naprosto rozpolcená. Ulevilo se mi až ve chvíli, když mi malého po opakované žádosti dovezli, a druhý den mě ubytovali na nadstandardním pokoji. Konečně jsme měli klid a mohli jsme se poznávat. 

S kojením jsem bojovala také, kvůli porodní medikaci, kvůli separaci a ze stresu se mi mléko spustilo až ve chvíli, kdy jsem překročila práh domu, a mohla jsem zahodit příkrmy, co jsem si dovezla z porodnice. 

Ovšem ani doma nebyl klid, právě se dokončovala rekonstrukce bytu, kam jsem se přistěhovala před porodem. Manžel i tchyně mě moc podporovali, ale oba chodili do práce, mí rodiče bydlí 300 kilometrů daleko, takže se vidíme sotva dvakrát do roka. Syn se narodil v létě, a to tu byla samá neočekávaná návštěva příbuzných ze strany manžela. Nikoho jsem téměř neznala a všichni se hrnuli k miminku – to moje nálady ještě víc prohlubovalo. 

Kvůli doporučeným radám od pediatra jsem málem přestala kojit, ale naštěstí mám velmi silnou vůli a zvládla jsem to s naprostým přehledem sama. 

Nikoho jsem v okolí neznala, všechny kamarádky byly buď daleko, nebo neměly děti. Vůbec jsem tenkrát netušila, že bych se mohla obrátit na nějakou podpůrnou osobu… Propadala jsem se do čím dál větších depresí, všechno mi vadilo, chtěla jsem být sama, byla jsem nevyspaná, vyčerpaná, malý mi spal jen tehdy, když jsem jezdila venku s kočárkem. Doma mi pořád jen plakal a já nevěděla proč. Nikdo mi neřekl, co mě bude čekat a že to malé miminko potřebuje neustále cítit maminčinu teplou náruč a že je to tak v pořádku. 

Všude jsem viděla spokojená miminka v postýlkách a myslela jsem si, že je to tak správně, ale dítě i mé srdce říkalo něco úplně jiného. Celou dobu, co jsem s tím bojovala, mi bylo hrozně. Intuitivně jsme spolu spali již od začátku a celkem brzy jsem se dostala k nošení v šátku a nosítku. Také kojení nám vydrželo téměř do tří let, jedině tehdy byl syn spokojený. 

Trvalo mi asi rok a půl, možná déle, než jsem přestala sama se sebou bojovat a přijala jsem svého syna takového, jaký je. Začala jsem zpracovávat své vlastní strachy a traumata nejen z období porodu… a postupně se mi rýsovala cesta, na kterou se nyní vydávám. 

Porod syna jsem přijala jako zkušenost, kterou jsem si potřebovala projít, abych zjistila, že jsem nežila život svůj, ale takový, jaký ho chtěli ostatní. 

Až teď jsem skutečně sama sebou. Díky svým zkušenostem jsem se vydala na cestu průvodkyně žen mateřstvím a čekám na chvíli, kdy se k nám rozhodne přijít další miminko, se kterým mě budou čekat další nové zkušenosti.

Staňka Kučerová

Korektura: Milena Miškaříková

Foto: ilustrační

KT

Sepiš i Ty svůj příběh

Pokud bylo vaše šestinedělí nádherné budeš mít sepsanou krásnou vzpomínku a můžeš ji uložit do krabice s mašlí, kterou předáš svému děťátku. A pokud bylo vaše šestinedělí náročné, můžeš se z toho vypsat a projít samoléčbou. 

Svůj příběh mi můžeš poslat na email katka@katkatumova.cz anebo mi jen tak napiš, co sepsání s Tebou udělalo. Pokud se domluvíme, Tvůj příběh se objeví na těchto stránkách a pomůže i ostatním ženám, maminkám v jejich období po porodu. 

Katka Tůmová, autorka blogu Světlo a stín šestinedělí

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *