#18 Nic nebylo tak, jak jsem si představovala 

Můj příběh šestinedělí začíná někdy dávno předtím. Těšila jsem se na těhotenství, těšila jsem se na miminko. 

Ale osud měl jiné plány a my měli ve třetím měsíci vážnou autonehodu a já byla dva měsíce hospitalizována ve francouzské nemocnici. Přítel pak odjel na tříměsíční stáž do Ameriky a já se dávala dohromady u maminky. Mám sešroubovanou nohu a nemohla jsem dlouhých šest měsíců chodit. Takže jsem většinu těhotenství proležela nebo proseděla. Trochu chodit jsem začala tak měsíc před porodem a hodně jsem se bála, abych se mohla o malého vůbec starat. Nějak jsem to rozchodila, ale přiznávám se, že porodu jsem se bála. 

Načetla jsem toho spoustu k tématu bezbolestných porodů a vyslechla další rady, ale mého strachu z bolesti se mi zbavit nepodařilo. Ona bolest mě totiž doprovázela celé těhotenství od doby nehody a já už další nechtěla. Myslela jsem, že další už nevydržím. Ale i tak jsem se těšila, jak to všechno krásně proběhne a já zažiji s miminkem bonding a euforii, o které se všude píše. 

Opak byl bohužel pravdou. Přožila jsem nepostupující porod a se všemi oxytociny a epidurály to ani po třiceti hodinách kontrakcí nikam nevedlo. Musela jsem na císaře. Praly se ve mě pocity selhání i vysvobození. Bolest už byla nesnesitelná. Jediné, o co jsem personál prosila, byl alespoň bonding miminka s tatínkem. Všechno mi všichni odsouhlasili, ale realita byla od slibů daleko. Miminko ponechali příteli jen minutu a mě museli ještě uspat, protože jsem se prý s nimi prala. A přesně to, co jsem původně nechtěla, mi pak nevadilo – že mi malého vozí jen na kojení. Byla jsem tak vyčerpaná a bolavá, že jsem na něj neměla sílu. Bylo mi to hrozně líto. Bohužel bolest po císařském řezu neustupovala a já si musela vyhádat den pobytu v nemocnici navíc. Oproti ostatním rodičkám po císařském řezu jsem se cítila hrozně, ale nikdo mé nářky nevyslyšel. 

Nezlepšilo se to ani doma. Do postele a z postele jsem lezla deset minut s šíleným pálením v podbřišku. Mé břicho bylo od pupíku k ohanbí nateklé a rudé. Myslela jsem si, že už mi to zůstane. Pak mě celá rodina hnala k doktorům, a nakonec jsme jeli zpátky do porodnice. Zánět podkoží, za pět minut dvanáct podaná antibiotika a zvládla jsem to o fous, jinak by mě museli opět hospitalizovat. 

Po celou dobu od propuštění do zlepšení zánětu, což trvalo asi týden, jsem o své dítě jevila minimální zájem, a to mě drtilo snad nejvíc. Často mi hlavou běžely myšlenky: „Hlavně si ho někdo vemte, já už nemůžu.“ Brečela jsem několikrát denně i v noci. Přítel už ze mě začínal být nešťastný. 

Kojení probíhalo dobře, ale zažívala jsem šílené bolesti a teď jsou to dva měsíce, kdy bolest začíná konečně ustupovat. K tomu jsem se také všude dočetla, že kojení bolet nemá a mě sakra bolelo! Při kojení jsem místo chvilek lásky a krmení zažívala takovou bolest, že jsem si myslela, že rozdrtím sebe nebo dítě – občas jsem si musela pořádně zařvat, abych to vydržela. K tomu mě bolelo celé tělo, které nebylo zvyklé něco dělat víc jako půl roku a teď muselo pořád dokola zvedat miminko. Ztrhaná záda, ztuhlý krk, šílené bolesti hlavy. 

Kde je ta radost, kde je ta euforie? Kde je ta mateřská intuice, která pozná, co děťátko potřebuje, co si žádá? 

Jak to, že to ostatní mají a já, která pracuji víc jak tři roky jako chůva a na miminko se těším několik let, nezažívám nic? Kde je ta spravedlnost? A jak se vůbec ten mateřský pud pozná? Malému je teď přes devět týdnů a teprve nyní začínám mít pocit, že si ho užívám. Máme krásné a hodné miminko, nebrečí, když není potřeba, krásně spinká, a i tak je mi to málo. Čekala jsem hory lásky a pocity naplnění, a místo toho se dostavila únava, prázdnota, strach, nezvládnutí situace, neschopnost, chtěla jsem být sama. 

Do toho se vmísily myšlenky na mého otce, který odešel před dvěma lety, a na mou sestru, jež neustála boj s rakovinou, když jsem byla v pátém měsíci těhotenství. Chyběli mi oba a přišlo mi neskutečně líto, že ani jeden už nikdy neuvidí to, na co jsem se já těšila tolik let. Pořád jsem se sama sebe ptala, proč se šestinedělí říká zrovna takhle… 

A ono to tak nakonec skoro vyšlo. Všechno to těžké, náročné a nesnesitelné pomalu odcházelo během těch šesti týdnů a teď přicházejí úsměvy od miminka, které vyléčí snad všechno. Jen mi to prostě trvalo déle – mé šestinedělí bylo o tři týdny delší a jak mi na začátku připadalo nekonečné, dnes vnímám, že uteklo jako voda. 

Tak čekám, že se nyní dostaví ty krásné pocity, ta bezpodmínečná láska, naplnění ženství a pohoda. Očekávám, že přestanu řešit, že se mi nehojí noha, že to jednou nějak dopadne, že má třeba osud se mnou jiné úmysly, než lozit po skalách a běhat. 

Kdo ví, k čemu tohle všechno bylo dobré, co se mám naučit a kam směřovat…

Majka

Korektura: Milena Miškaříková

Foto: ilustrační

KT

Sepiš i Ty svůj příběh

Pokud bylo vaše šestinedělí nádherné budeš mít sepsanou krásnou vzpomínku a můžeš ji uložit do krabice s mašlí, kterou předáš svému děťátku. A pokud bylo vaše šestinedělí náročné, můžeš se z toho vypsat a projít samoléčbou. 

Svůj příběh mi můžeš poslat na email katka@katkatumova.cz anebo mi jen tak napiš, co sepsání s Tebou udělalo. Pokud se domluvíme, Tvůj příběh se objeví na těchto stránkách a pomůže i ostatním ženám, maminkám v jejich období po porodu. 

Katka Tůmová, autorka blogu Světlo a stín šestinedělí

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *